Redaktorská práce není jednoduchá… Vzpomínám časy, kdy jsem byl schopen hudební perly, ať již jakékoli, poslouchat do omrzení, do nekonečna. Časy, kdy mi bylo dovoleno prodírat se nitrem kultovních počinů slavných kapel nesčetněkrát, ve dnech i nocích. Pomyslné přesýpací hodiny se ale jaksi porouchaly. Malá, nepatrná škvíra uprostřed dovolujíc padat písku v přesně odměřeném množství se vymlela.. Čím větší je můj hudební rozhled či rozlet, tím častěji nacházím kvalitních alb. Výhodou se zdá být nepotřebný poslech alb, které mě jednoduše neoslovují, leč pilně se hlásí i druhá strana věci. Ono množství kvalitně odvedené práce tvořené a piplané hodiny, dny a týdny, uchovávané v rouše matčiném až do samé dokonalosti, však nelze náležitě ocenit. Přál bych poslechnout, oněmět a zastavit čas. Zastavit čas u „Andacht“, „Om“ u „… V kruhu Veškerenstva …“ a stejně tak u "V: Hävitetty", desky, která mě ohromila jako poslední z jmenovaných. Jenže… Kdesi v toku černé řeky čeká na uznání za své hodiny, dny a týdny úmorné práce další nespočet… A já jsem chtě nechtě nucen uložit tyto i další do pomyslné zásuvky stolu a vrátit se „někdy příště?“ Redaktorská práce není jednoduchá…
Nedoceněná práce z mé strany mě mrzí poslední dobou čím dál více. Nemluvím o rozpoznání kvalit a jejich uznání. Nejen díky těm zástupům čekajících, ale není zpravidla čas se albem prodírat do malicherných podrobností, užívat si nepatrných maličkostí a vychytávek. „V: Hävitetty“ je v poslední době další z desek, které mě dokázaly připoutat k židli a v němém úžasu nechat poslouchat, poslouchat a poslouchat. Pouhé dvě kompozice, jež dosahují na první pohled neúnosných půlhodinových délek, jsou ze strany Moonsorrow totiž malým krokem mimo zaběhnuté koleje.
Zmizela lehce rozpoznatelná inspirace mladými Bathory, jež před 17-ti lety vypustili nadčasový vikingský opus „Hammerheart“. Ano, stále tam je, teď ale osobitěji podaná. Zmizely i mírně skočné stopy Finntroll, které poznamenaly zejména poslední „Verisäkeett“. Po značně neuměleckém, avšak naprosto dokonalém hrdelním projevu Quorthona, dříve hojně používaném, se téměř slehla zem. Bratři Sorvaliovi tím dávají jasně najevo, že Moonsorrow je pojem sám o sobě, nepotřebujíc přehršle jakýchkoli znatelných odkazů.
„V: Hävitetty“ se stává již po prvním poslechu nečekanou dávkou procítěnosti. Žádné jasně definované struktury, to by přece u takové stopáže ani nebylo dost dobře možné. S přehledem je ale možné dát neskutečný prostor všem aspektům, které mají pro toto umělecké dílo netušený význam. Od začátku mou duši zaplavoval intenzivní pocit naprosté symbiózy pomalých, rychlejších, agresivních i melancholických pasáží. Netušené a klidné přechody jedněch v druhé, tam a zpět. Z klidné idylky u planoucího ohně jedním dechem v bouři vikingské vřavy? Není problém. Přesto tak klidně a pokojně až zůstává rozum stát.
Melancholické melodie podpořené elektrickými kytarami, zjemněné folkovými nástroji, nadopované intenzivním black metalovým skřekotem. Ano, Hansi, stejně jako „OM“ i „Havitetty“ se neposlouchá, nýbrž žije. Žije tak dokonalým a skutečným životem. Je mi jedno, zda někdo odsoudí Moonsorrow na základě starších, lehce přijatelných alb. Zde pojali hudbu s maximální zodpovědností a citem. Vzali své největší přednosti, umocnili je a zdokonalili. Přidali na atmosféře, barvitosti a propracovanosti, ubrali na hitovosti a klasických postupech. Zkrátka vytvořili dílo hodné mistrů. A negativní kritika? Žádná nebude! Nechť plane vikingský oheň navždy.
