Zběsilá a velice aktivní sebranka obdařila mé sluchovody jakožto druhá třetina zásilky od Ketzer records. Agresivní, destruktivní a „válečným polem zapáchající" black metal bez špetky inovace či nadprůměrnosti. Nejen, že Daemonlord střídají vydavatelství jako propocené ponožky v letním období, ale oni si je opětovně nazouvají. Tvoří tedy zapáchající koloběh, který je jim vlastní. Po EP „Aarstrand" z roku 2002, které od novinky dělí 5 různých nahrávek, se tedy Ketzer Daemonlord ujali opětovně.Album mělo být válečně laděné, já se ptám proč? Kromě textů a občasných intermezz nevidím žádný bližší poznávací znak. A to není dobře. Oproti dřívější sestavě nyní za kapelu bojují pouze dva - Kepa a Egnar. O hudbu se nedělí rovnoměrně, ale každý do ní vkládá své silné charismatické prvky. Kepa staví poměrně pevné základy na různorodých a osobitých melodiích, ovšem za ním běhá Egnar, a przní svým totálně zkresleným, hlasitým, počítačově až elektronicky znějícím a absolutně nesrozumitelným vokálním projevem vše, o co se jeho kolega snažil. Ovšem ani Kepa nedělá vše stoprocentně. Automat není částí na kterou by mohli být Daemonlord pyšni. V pomalejších pasážích snesitelnější, jinak nasrání hodný. Přirovnání „zaseklý kulomet" vyhlíží možná ještě příliš dobře.
Když si prohlížím přiložené informace ohledně kapely, je téměř úsměvné jak je „Hellfire Centuries" chváleno a vyzdvihováno. Tento popis ve mně evokuje chuť otevřít přehrávač ještě jednou a zjistit, jestli náhodou Ketzer records neoperovali v době psaní tohoto promo letáku na jiné úrovni. Ano, novinku jsem poslouchal velmi pečlivě a názor mám myslím silně ucelený. Album drží nad vodou dobrý a zajímavě zkreslený zvuk kytar, velmi nadějné melodie a klubající se atmosféra, avšak s žádným účinkem, pouze tzv. „plenka-efekt". Sráží ho, jak jsem říkal, vokál a bicí. Vždyť kdyby měl Egnar výslovnost jak Kanwulf u Písně pro satana, nelze to poznat.
V tom všem shluku jsem míval problémy rozpoznat kolikátá kompozice se mnou konverzuje – dlouhé texty, holé neštěstí v Egnarově případě. Zaujímají totiž velkou část alba a potlačují veškeré nadějné pokusy. Vůbec bych se nebránil materiálu, který by byl celý laděn do středního tempa. Automat by nemusel tak nuceně tepat, vokál mohl „zpomalit", přidat více odříkávaných a nezkreslených frází, a prostor by dostaly melodie, které staví na atmosférickém duchu. Neboť, pokud chtějí Daemonlord zpívat o válce a opravdu tak jako celek znít, měli by si za svým cílem poněkud více jít. Vydávat polotovary je dnes celkem běžné a čím dál smutnější. Většina doufá, že právě jeho kapela zaujme, ale k tomu je třeba nějaký ten prvek originality a punc. Nechci z black metalu dělat dobře propečené hovězí, ale řekněme si; komu chutná šlachovité, syrové či připálené? „Hellfire Centuries" má ale průbojné základy a věřím tudíž v zajímavou budoucnost. Vždyť kapela funguje teprve od roku 2000. I když... Ono to není zas tak málo, že?
K recenzi poskytl: Ketzer Records
