Na první pohled by se mohlo zdát, že španělská hudební produkce sestává pouze z podivných opálených hispánců s mastnými vlasy, oděných do červených košilí a snažících se urputným hraním zapálit své akustické kytary (pro přesnější představu doporučuji vyslechnutí kultovního hitu Waldemara Matušky - Slavíci z Madridu). Bylo by však mylné aplikovat tento stereotyp i na tamní black metalovou scénu, která je zastoupená úctyhodným množstvím "prověřených" jmen. Černý kov se na tomto příkladu ukazuje nákazou vskutku nadnárodní a dává znát, že může být stejně dobře tvořen jak seveřany, tak i dejme tomu skupinkou ortodoxních nepálských pastevců... Ale zpět na pyrenejský poloostrov...Jak již bylo řečeno, španělská scéna sestává z velmi libozvučné sebranky, přičemž z tohoto davu k nám již delší dobu zavání jeden opravdu hnilobný puch - Cryfemal. Čtenář se nyní zeptá: "Proč hnilobný?" Odpovím otázkou: Jakou hudbu by jinak mohl dělat člověk, který se pojmenuje Ebola (mimochodem velmi rozkošná nemoc, obnášející např. zvracení vlastních orgánů), ve volném čase se oddává kondičnímu ukřižování sebe sama (navíc hlavou dolů) a měl problémy se zákonem kvůli zamýšlení vraždy? Slyším přívlastky jako "šílené, temné, extrémní". A všechny na Cryfemal pasují jak umrlec do vlastní rakve! Už na prvním albu "Raising Deads... Buring Alives" na nás pan hudebník tasí brutální kombinaci frenetických temp, silně překouřené kytary a hysterického řevu. Nemějme to ale za žádný grindcore, Cryfemal zní syrově a rozhodně se nesnaží slézat ze svého blackového katafalku. Už tak dosti "nekrofilně" znějící sound ještě navíc podporují klávesy (ty obstaral pomocník jménem Necro) a hrůzostrašná esence je na světě. Ebola poté natočil nahrávku druhou, zvoucí se "With the Help of the Devil", která dodržovala zaběhnutý recept, odskočil si na chvíli do vězení a roku 2005 přišel zlom v podobě, zatím posledního, počinu "Perpetua Funebre Gloria".
A v čem tedy ono "zlomení" spočívá? Ve stylu. Již od prvních vteřin alba je dosti znát, co můžeme čekat: Podstatně pomalejší tempo, zahuhlaný zvuk (vzdálená podobnost s legendou Xasthur), velmi ponurá nálada. Klávesy stále plní hlavně svoji "šmakotvornou" funkci a dávají tak těmto smutečním pochodům jakousi zvrhle-dramatickou pompu. Do toho všeho autor vřeští své zoufalství a jeho vokál tak jako pila proniká z této dusivé sféry. Celé album působí velmi tíživě, atmosféra je takřka hmatatelná, tlačí posluchače jako hřbitovní hlína, doslova ho pohřbívá zaživa. Dalším elementem jsou samplované bicí, které jsou ovšem v tomto případě dvojsečným mečem. Jsou sice velmi barvitě a kvalitně naprogramované, nic není odbyto, činely, přechody, výtečné rytmy, vše je vynikající, ale b*hužel zní na můj vkus občas až moc počítačově a ubírají tak albu na absolutní autentičnosti.
Deska obsahuje šest "umíráčků", které jsou snadno zapamatovatelné a rozhodně neznudí (např. má oblíbená "Niebla de Funeral", která se už dříve objevila na některých splitech a kompilacích, osobně mám raději starší verzi pro její větší syrovost, ale to je nepodstatný detail). Stopáž čítá 36 minut, což není mnoho, ale na druhou stranu nehrozí efekt "ubíjenosti".
Pokud mám na pomyslnou mohylu této recenze navršit poslední hrst slov, napíšu toto: "Perpetua Funebre Gloria" je jedna z "nejzačouzenějších", "nejzatuchlejších" a "nejmrtvějších" věcí, která je k mání na black metalovém hřišti. Škoda jen umělohmotného zvuku bicích a hodnocení by mohlo býti absolutní. Rozhodně zajímavá věc, která oproti předešlé tvorbě sice přináší decentní odlehčení (už se nekonají zvukové vlny z masivního distortion), ale zase plnými hrstmi přidává na feelingu.
Pusťte si Cryfemal, vezměte lopatu a vydejte se na nejbližší hřbitov...
