Pozitivních věcí poslední dobou nacházím pomálu, tak jsem rád, že se snad jedna dostala nyní do mých rukou. Zaměřit se na skupiny v hudebním poli méně známé, může někdy přinést nečekané ovoce! Ve Švédsku je spousta skvělých formací, které už toho pro světový black metal udělali mnoho, ale najde se jen málo těch, které by byli jako Crimson Moonlight. Nedávno jsem recenzoval Antestor – The Forsaken, a jak jste mohli zjistit, jednalo se o křesťany… Ani zde tomu není jinak! Život mě začíná překvapovat čím dál více. Nevědět, že se jedná o křesťanské texty a postoje. ani by to člověk nemohl poznat. Že by se přece jenom neměly všechny tupé davy vraždit? Na svých počátcích, které se datují do roku 1997, skupina hrála old school black metal, později ale zajížděli i do klávesových až deathmetalových vod. Novinkou je "Veil of Remembrance". Již žádné klávesy ani ponuré riffy. Z alba čiší neskutečná rychlost a technika. Jedná se převážně o black metalové album, ale svoji druhou tvář ‚Crimsoni‘ nezapřou.
Hned z první písně se dá myslím jasně odhadnout co od celého alba můžeme očekávat. Brutálně rychlé kopáky, které předvádí Gustav jsem dlouho neslyšel… Nedrtíme však slámu! Najednou se vyhrnou deathové vokály ala staří Cannibal Corpse, ale to je jen spíš takový doplněk. Za nejhodnotnější píseň považuji "The Cold Grip of Terror". V necelých šesti minutách se snoubí to, co je na celém albu: pomalé melodické riffy střídané smrtící rychlostí, koketování hlasových poloh, prostě delikatesa! Strašně mi tahle píseň něco připomíná, něco velmi silného a intenzivního. Být otevřený všem názorům a pocitům je vždycky přínos, znám totiž lidi, kteří by tuto skupinu zatratili ihned kdyby zjistili, že to nejsou zatvrzelí satanisti a ‚zlometalisté‘. Rozhodně ale v podvědomí z jejich hudby čpí velká zlost a nasrání!
Dobou poslední mi začíná chodit čím dál více nabídek na 'ochutnávku' CD a zrecenzování, určitě bych nelitoval, kdyby mi přišlo nějaké CD a já v něm našel něco podobně energického jako je právě album "Veil of Remembrance". Z těchto řádků určitě vyzní jak jsem albem unesen, nicméně poznáte po poslechu sami, že to snad někdy i nudí, ale nápady se cení! Lepší totiž mít nápady, ty hodit na desku o délce něco okolo 45minut a zbytek si nechat na další počiny, než se snažit co nejvíce vyplýtvat a potom má posluchač pojem, že sleduje jedno velké prodloužení Stanley Cupu...
