Snaha o budování ojedinělosti, výraznosti a rozpoznatelnosti se nedá jen tak přecházet, musí se ocenit. Ale co když se stane, že se do vlastního chtíče zamotáte?

Iudexova hudba je přirozená a dokonce i smyslná. Je schopna posluchačem proplouvat jako sny. Je krátká, intenzivní, hřejivá. Vzbouzí nálady, spíše náladu, ale o to silnější. „I“ je v podstatě velmi prosté a ve výsledku vesele znějící. Nástroje jsou k tomu také příznačně nazvučeny. Ano, jak je zmíněno v rozhovoru, melancholie je dalším možným rozpoložením. Ale dovolil bych si jít s Iudexem lehce do křížku, díky tvrzení, které nyní nastíním: "„I“ je velice osobní album a nejlepší písně byly vymyšleny v mých nejpochmurnějších náladách."
„I“ je, jak sám podotkl, osobní, a tato skutečnost dopadá nemalou vahou i na mě. Ale oponuji tomu, že může na posluchače působit nějak smutně. Věřím, že je v něm kus hudebníkových emocí a života, ale výsledek je příjemný a pozitivně laděný.

Převážná část skladeb má silnou melodiku, jenž se stará o jakýsi „copyright by Gjenferdsel“, ale jen do doby než se snažíte s albem více a více sžít. Protože ono zaujme, chytí, ale pustí. A mě pustilo. Z počátečního nadšení, kdy jsem byl schopen běžet přes půl Norska, rukama se dotýkajíc trávy, ulehnout na záda, dotknout se nebe, se stal kýč a nucenost. Tráva není zelená, vzplála, místo lesů je měsíční krajina a někde v pozadí stojí bába kořenářka, která se na celou krajinu heurécky chichotá. Ten smích patří Gjenferdsel, kapele, která se zamotala do vlastní touhy po svojskosti. Já tu samozřejmě nechci hovořit o něčem inovativním, ta „originalita“ měla být postavena na melodiích, které by byly rozpoznáníschopné a měly vlastní ksicht. Postupem času mi začalo docházet, jak se vlastně téměř neliší. Ztrácel jsem se v nahrávce, hledal cestu k obnovení nadšení, čekal na jakýkoli záchvěv. Nic z toho se nedostavilo a tak to myslím i navždy zůstane.

Zvuk, jeho stabilita, zastřenost, vokální projev vyloženě příjemného zabarvení... Možná si sám říkám, proč tak haním. Ale jsem rozmrzelý. Kapela má vlohy k tomu tvořit hitové momenty, hitové skladby, ale absolutně se ke svým možnostem v jistém slova smyslu otáčí zády. Tam, kde melodie připomínají například Kampfar, čili Gjenferdsel vystupují z čistě black metalových hranic, kvalita stoupá. Atmosféra vsází na postupnou gradaci, vokál si pohrává před finálním úderem. Kladně hodnotím i rytmiku a celkové rozpoložení alba, jenž se rozprostírá mezi pomalejšími až středními pasážemi.

Do budoucna mají být skladby delší, věřím tedy, že bude zapojeno více akustických vyhrávek a celek dostane jiný rozměr.
Ach, vší svátosti, nebýt té oposlouchatelnosti...

Věřím, že kdyby se tato nahrávka vyskytla v ČR, byl by o ní mnohem větší zájem a byla by „trnem v oku“ všem „obyčejným“ black metalovým kapelám. Gjenferdsel jsou však z Norska, kde je hudební zázemí velice nestabilní, kapel přibývá jak šafránu a nelze rozprostírat své hudební tužby tak snadno jako jinde. Tam, kde Gjenferdsel balancují na špičce ledovce o samotné přežití, by zde v poklidu ulehali na kterémkoli paloučku.

K recenzi poskytl: Ketzer Records