Po nedávném vyhodnocení ankety, která byla na Mortemu uveřejněna, jsem se jen ujistil o výsostném a dle mého názoru právem zaslouženém postavení Norska na black metalem opředeném trůnu. Řekl bych, že je velice zbytečné vypisovat zde představitele či interprety zmiňované scény. V současné době však v Norsku nevycházejí nové hvězdičky, jen se oprašují a rozzařují hvězdy staršího data vzniku. K mé radosti jsem zaznamenal několik velice nadějných, mladých spolků pocházející z poetické Francie, která zažívá obrovský rozmach. Evropa jako celistvý kontinent má velice slušnou hudební základnu v mnoha státech. Jako vhodný příklad poslouží kapela Cirith Gorgor, vydávající v těchto dnech svůj další zčernalý opus. Jestli se nyní ptáte, odkud pochází mnou zmiňovaná partička, pak Vám mile rád odpovím - Holandsko je v tomto případě zemí zaslíbenou. Země ve světě známá svými větrnými mlýny a červenými tulipány se dostala hudebně do popředí nikoli za pomoci black metalových spolků, kterých je v Nizozemí poskrovnu, ale především díky death metalovým interpretům. Mezi všemi death metalisty vystupuje Cirith Gorgor jako hrdý vyslanec černého kovu a můžeme ho dnes již považovat za velmi zkušeného a obratného hráče, vždyť jeho vznik se datuje na rok 1993… Po zaznění prvních tónů „Cirith Gorgor“ se mi začínají vybavovat starší desky Gorgoroth (mám na mysli „Pentagram“ či „Antichrist“), avšak s větší dávkou melodiky. Závratná rychlost první stopy vytvořila na mém obličeji spokojený úsměv. Mám-li se přiznat, od Cirith Gorgor jsem nečekal bůhví co. Rychlé bicí, výborný zvuk a rozpoznatelnost všech nástrojů, to jsou znaky vypovídající o „příznivém“ black metalovém rozpoložení. V opačném případě by šlo o nepříjemný shluk šumivých clon, což nepřispívá dobrému jménu žádné kapely.
Časté vyhrávky společně s dobře zvládnutou technikou působí velice
poslouchatelně. Občasné zvolnění tempa v jinak blasfemické jízdě je výborným aranžérským kouskem a více než příjemným oddychem. Místy až mrazivě děsivý vokál podtrhuje jinak barvitou atmosféru alba. Všudypřítomná melodie změkčuje ostře hrané kytarové riffy a dodává jim své osobité kouzlo. Nejedná se však o tupé a opakované motivy, nýbrž o opravdu pestré a technicky náročné kompozice. Výrazným poznávacím znakem Cirith Gorgor se stal za ta léta právě Nimrothův vokální projev. Pro přiblížení, v určitých výškách mi silně připomíná Gaahla (Gorgoroth). Avšak tahle podobnost je „snad“ jen mou osobní domněnkou. Chtěl bych však zdůraznit jednu skladbu, hned druhou v pořadí. „The Black Hordes“ mou chabou tělesnou schránku oslovila natolik „nečekaným“ zakončením , že jsem doslova zůstal stát s otevřenou hubou! Poslední minuta doznívající skladby se nese v duchu líbivého instrumentálního pohlazení, což hodnotím velmi pozitivně. Nevím, čím to je, ale právě tato část alba se Vám zaryje pod kůži a nevyleze... stále stejná melodie pořád dokola. I přes menší otupění smyslů působí „The Black Hordes“ jako příjemné „vězení“.
Po několikátém poslechu se nebojím říci, že Cirith Gorgor vytáhli všechny hudební složky na kvalitativní maximum. Tříletá pauza, nepočítám-li split album, vzala za své. Nizozemci jsou opět zde, plni síly i energie a stvořili jednoznačně nejlepší desku v celé historii kapely. Oproti minulosti, věřte nebo ne, místy to byl pořádný rozdíl… Jako nebe a dudy. Je příjemné prodírat se vývojem kapely, zvlášť když má kvalita vzestupnou tendenci. Pokud hledáte kvalitní desku, kde nejde jen o „staré“ zaběhlé postupy a invence, VŘELE doporučuji "Cirith Gorgor".
