Občas si říkám, jestli se Francie nesnaží být sexuálním objektem black metalu. Přitahuje tolik kvalitními křivkami, že jim člověk lehce podlehne. A to může odporovat jak chce... Jindy mi připomíná sad plný jablek, která jsou o mnoho zralejší než „konkurenční“. S přirovnáními bych mohl samozřejmě pokračovat, ale to je bezpředmětné. Skvělé ovšem je, že ani tento rok Francie neupustila od uchvacování ihned ze začátku milénia.
Považte; Obscurus Advocam, Verbia Daemonicus – názvy, které lákají samy o sobě. Nevědomost, neucelenost představ, přemítání a očekávání. To se ve mně snoubilo před prvním poslechem debutu těchto francouzských misantropů.
Kapela vsází na velmi silnou stavbu písní, přičemž tato stavba je tvořena dvěma, třemi silnými a propracovanými riffy. Zvuk je velice hutný a proto většina momentů zní více atmosféricky a naléhavě. Vokál se tomuto zvuku bezchybně přizpůsobuje, jednoduše silně postavené základy! Ty se ovšem lehce bortí, když se riffy v písni až moc obehrávají. Z počátku mi přišla hudba nápaditější než s postupem času, a to je rozhodně neobvyklý postup. Pravdou však je, že se Obscurus Advocam snaží vše většinou dohánět ve druhé polovině písní, kdy se obraz mění o 180 stupňů. Na druhou stranu, když vezmeme v potaz instrumentální zdatnost a kvalitu těchto nosných částí, za které považuji vždy ony dva či tři riffy, je to album k pohledání. Slouží k neutuchající touze po poslechu, i přes to, že některé momenty vyloženě nechcete. To je zvláštnost, která dělá „Verbia Daemonicus“ skvostem v mé sbírce.
Čekáte, že jsou Obscurus Advocam zběsilí? Ano, ale v jiných sférách než je rychlost. Zběsilé jsou postupy, nestoudná utahanost a doslovná „línost“, která z mnoha momentů čiší. A právě v těchto pasážích si debut lehce potykává s death metalovou hravostí (opravdu zřídka). Je to způsobeno i technickou hrou; opravdu impozantním vyzněním moderního stylu s chorobností počátků black metalu. Mám-li být upřímný, materiál spolupracuje tak jako máloco, pohrává si, útočí, ...
„Verbia Daemonicus“ je třeba brát jako album mnoha tváří, je velmi rozličné. Rád bych ale každému doporučil, že pokud na vrátka zaklepe nuda, ať ji nechá chvíli čekat a dá albu ještě jeden, dva poslechy. Bude překvapen. Osobně totiž pasuji tento počin na aspiranta mezi nejlepší francouzské nahrávky tohoto roku (a to je teprve květen!). Myslím, že si v něm každý může najít to potřebné, o co stojí, a co od black metalu očekává. Navíc se kapela snaží zamýšlet nad texty a podávat je méně obvyklejší cestou.
Zesil a uctívej.
