Nevím čím jsem toho docílil, ale pokaždé když si v mém mozku vybavím slovo Anglie, hned se mé myšlení přemístí na Německo. Pokud naopak Immortal, napadne mě Emperor. Je to až s podivem, poněvadž spolu nemají dané dva pojmy nikdy moc až tak společného. Ani u Dark Funeral tomu není jinak, mám je spojené s Marduk. Nechci tím naznačit, že by Dark Funeral měli něco společného s Marduk, ale nikdy jsem se nedobral rozumného pochopení proč se Dark Funeral stali tak slavnou skupinou jakou nyní jsou. Je tomu již nějakou chvíli co fanoušci téhle švédské sebranky nostalgicky roní slzy při vzpomínce na vál z roku 1996 – The Secrets of the Black Arts. Zřejmě právě toto album nastartovalo ve světě a hlavně v severských zemích ono velké bum. Mrazivé melodie, bestiální rychlost, nespoutaná agrese v textové podstatě, to jsou aspekty, které DF provázeli tehdejší dobou. Jak šel čas, střídal slabší počin silnější a nyní se po 4 letech můžeme přesvědčit kam posunuli své myšlenky oproti albu Diabolis Interium.
Nahrávalo se v Dug Out Studios a o na průběh dohlížel Daniel Bergstrand známý svým producírováním s Behemoth či In Flames. Co se týče změn v sestavě, tak oproti Diabolis Interium již zde nepůsobí kytarista Dominion a logicky přibyla nová persona Chaq Mol. Na postu baskytaristy je host Gustaf Hielm.
Attera Totus Sanctus si na první poslech zachovalo podstatné momenty z Diabolis Interium, nicméně jakkoli se mi moc nelíbil zvuk u Diabolis Interium, tak zde musím říct, je odvedena opravdu dobrá práce. Žádné potlačené zvuky v pozadí, ale z každého momentu čiší velká energie. Všechny nástroje sou si rovny, Caligulův vokál zbytečně nezasahuje do krásných momentů a není extrémně zesílen, jako například u Nargaroth či nového dema Semai. Bohužel otupělý zvuk Modinových bicích, které hrají pořád ty stejné a nudné sypačky, zůstal zachován. Naopak vyzdvihnout mohu výsledný melodický efekt alba, který působí velmi uceleně. Každá píseň má svůj silný, specifický rys, který střídají neméně zajímavé momenty, například: Final Ritual, King Antichrist, Angel Flesh Impaled,... Není třeba užívat momenty vycpávající hudbu (intra, outra, mezihry atd.), protože DF si vystačí pouze s hudbou sami ovládající. A ono upřímně by se to sem ani nehodilo.
Kdo sledujete již delší dobu hudbu podávanou Dark Funeral, tak je vám každému jasná inspirace tak omletými záležitostmi jako je Satan a podobně. Jenže, heh tady je ten aspekt, který je třeba nepominout – ačkoliv jsou texty inspirovány tím či oním, tak nemají žádný bohapustý smysl, ale díky své nadměrné délce dopřejí posluchači i hezké počtení. Emperor Magus Caligula rozhodně není žádný šetřílek, který nedokáže vložit své pocity do jakýchkoliv textů.
Všech 8 opusů, které máme po 4 letech snažení možnost slyšet rozhodně nestojí za zahození do kouta, ba naopak... Dark Funeral je skupina, která tvoří hudbu pro širší škálu pozemšťanů a vývoj nelze zastavit. Pokud ten vývoj je, ale takovýmto směrem, rád si poslechnu i další album, které si na nás přichystají zase za pár let... Kdo jste slyšel Attera Totus Sanctus a De Profundis Clamavi ad te Domine, dáte mi možná za pravdu, že živý záznam se, ale povedl paradoxně více. Takže když jsem dal De Profundiis... 9, tak zde sáhnu pomyslně o stupínek níže a nechám se překvapit co uvidíme dále.
