Osm let uběhlo od doby, kdy se kultovní formace Dodheimsgard ozvala svým „666 International“, které bylo, tak jako alba předešlá, svěžím větrem na black metalové scéně. V dnešních dnech kapela prokopává mantinely pomocí díla zvoucího se „Supervillain Outcast“, jež je skutečným zemětřesením. Dodheimsgard se vrátili a svět se klepe, staré modly padají a moře vře.Šestice Norů „namalovala“ vrásčitého starce, v jehož tváři je skryta spousta příběhů a tajemství, přičemž je nemožné mluvit o její hloubce – forma, ve které je „Supervillain Outcast“ upečeno, je hrbolatá a chaotická. Výsledný produkt připomíná bábovkovitého velikonočního beránka, po kterém se nevšedně olíznete a možná se dotknete i špičky nosu. Tento beránek je naprosto ekvivalentní hudbě, s kterou Dodheimsgard v roce 2007 přichází.
Ojedinělé hody trvají necelou hodinu a pokrm nám nabídne pohled do všelijakých zákoutí lidské duše. Našimi průvodci jsou ingredience, které by se zdánlivě neměly míchat, rytmická elektronika v obětí s uřvaným černým kovem, do něhož mlátíme masivními trubkami. Výslednou směs ještě nakypříme tajemným kouzelnickým práškem a celé to rozdělíme na několik porcí, jejichž prazvláštní vůně zaplní celý dům.
Od prvních tónů je naprosto jasné, že Dodheimsgard přichází s něčím neotřelým a veškerá možná přirovnání, která byste rádi učinili, vám kapela během několika vteřin rozmetá a Vám nezbyde nic jiného, než pochopit, že „Supervillain Outcast“ je jen jedno. Do dnešní doby jsem neslyšel black metalové album, které by takto otevřeně flirtovalo s elektronickou muzikou a stavělo na ní podstatnou část jednotlivých skladeb. Do dnešní doby jsem neslyšel black metalové album, které by obsahovalo tak děsivě experimentální skladby připomínající religiózní zpěvy, za něž by se nemusela stydět většina vokálních kapel. Do dnešní doby jsem neslyšel black metalové album, které by působilo natolik tajemně a inteligentně a to i přes výraznou rytmiku a hitový potenciál jednotlivých skladeb. Dodheimsgard přinesli spoustu prvenství, ovšem daleko za černý kov, kam je naprostá ignorance a stupidita je řadit.
Dodheimsgard mají pleť bez chybičky, avšak i přesto existují výtky - vítr jistě vane od mládeže s akné. Slyšel jsem spoustu slov, proč „Supervillain Outcast“ není dílem, které by se mělo uložit do zlatého fondu, nesouhlasil jsem s nimi a souhlasit nikdy nebudu. Můžeme spekulovat o tom, zda-li je album adekvátní osmi rokům, můžeme spekulovat o tom, zda-li jsou všechny nápady dovedené k dokonalosti. Já ovšem tyto pivní diskuze přenechám pánům muzikantům a jakožto „obyčejný“ posluchač mohu zvolat, že Dodheimsgard kážou neuvěřitelně nápaditými skladbami bez jakékoliv hráčské onanie – nepočítám-li tu ideologickou, čímž nám chlapci dokazují, že nemáme čest s dalšími duševními impotenty, kteří se na black metal slétají jako vosy na pivo!
Čím více „Supervillain Outcast“ poslouchám, tím méně „rodného kovu“ v něm slyším. Způsobuje to mimo jiné i Kvohstova poloha hlasu, jež se nachází někde mezi metalcorem a zmíněným black metalem. Jeho frázování je velmi sympatické a opět se jedná o dosti charakteristický prvek, s kterým Dodheimsgard útočí a vyhrávají na plné čáře, tak jako se vším ostatním a Já o tomto boji, z kterého vzešel nový kult, právě dovyprávěl...
