To není black metal, to je umění.Za one hand made projektem Nae’blis se skrývá pán jménem Magnus Wohlfart, multiinstrumentalista a snad i multičlověk, jehož hudební potenciál je skutečně obrovský. Má prsty ve dvou sólových projektech (jedním z nich je Nae’blis), ve dvou projektech dvoučlenných, ve třech klasických kapelách a v jednom švédském folkovém uskupení jménem Folkearth, které čítá celých tři a třicet členů. Ovšem Nae’blis je asi z těch kapel, kde působí, nejznámější, nejposlouchanější a dle mého zcela subjektivního pohledu, nejlepší.
K Magnovi naštěstí nesedí úsloví o kvantitě a kvalitě, protože zvláště v Nae’blis odvádí skvělou práci. „Sketches of Reality“ je jednoduše skvost - neodfláknutý, propracovaný a s velice podmanivou atmosférou. Lze taktéž pozorovat přímo hurónský vývoj, protože když porovnáte skladby z předchozího splitu s Dominion a albem nejnovějším, vaše mysl zaznamená podstatně více milých pocitů a hlavně uši budou pohlazeny lepším zvukem, kompozicí, nápady a celkovou propracovaností nahrávky.
Na Magnovi je vidět, že minimalismem opravdu netrpí, od počátků jeho tvorby nemá žádná skladba pod pět minut; na albu posledním jsou dokonce všechny čtyři nad jedenáct minut. Můžete tedy čekat necelou hodinu povznášející a přímo orgasmotvorné hudby.
Tato muzika je jako dělaná pro osoby, jenž zbožňují melancholii; hudbu plnou atmosféry, nezřejmých pocitů a hlavně, které si dokáží vychutnat předlouhé hudební opusy. Není to záležitost pro fandy klasické depresivní hudby, kteréžto vlivy sice ve ‚Sketches…‘ najdeme, ale snad jen pomálu a velice dobře skryté, že se k nim člověk musí přímo propracovat a „pochopit“ je.
Pro někoho bude „Sketches of Reality“ pozitivním zážitkem, koncertem lidského umu a krásy, která se v muzice nachází. Dotyčný pak může vychutnat stovky rozličných melodií, které jsou umně stmeleny tak, aby necvičené ucho posluchačovo nepoznalo žádný rozdíl a aby se nechalo unášet harmonií a dokonalým souzněním. Tvrdé srdce však musí zjihnout a zornice se rozšířit pod vlivem varhanních partií, které jsou vsazovány do míst, kde by je člověk nejméně čekal a které uvozují atmosféru nekonečného smutku a marnosti nad žitím. Dokáží i navodit mrazení v zádech, což je něco, co na hudbě naprosto zbožňuji. To samé, akorát v bleděmodrém, pociťujeme při tónech klasického klavíru, který rozděluje dlouhé opusy na dvě části, anebo ukončuje či začíná písně samotné. Líbí se mi jeho jednoduchost, dvě libé proplétající se melodie, které úžasně podtrhují atmosféru a ladí dohromady s kytarou.
Avšak pro jiné, citlivější osoby, bude toto album svojí ukrytou melancholií a náladovostí takříkajíc zhouba, protože dokáže vyzdvihnout city člověka na povrch, aby je v zápětí strhlo do nekonečných hloubek zamyšlení a přemítání, proč je vlastně všechno tak na nic. Avšak pro tyto lidi má novinka i své světlé stránky, dokáže podat vizi ustupující tmy a naději nového dne, který roztrhá noční temnotu na cáry a podá důkaz o tom, že všechno není zas až tak zlé.
Vezměte si tedy k ruce víno rudé jak krev/bílé jak padlý sníh, sedněte si do pohodlného křesla, pohled upřete z okna na šero, které předchází západu slunce a zaposlouchejte se do hudby, jejíž hlavní předností je zklidňující účinek a která dokáže pohladit po duši.
Toto album pro mne postrádá klasický black metalový ráz, spíše se mi jeví jako upřímná zpověď člověka, který svá slova raději vtiskne do notového sešitu, než-li na papír. Není to beznadějná hudba, nad kterou by vám bylo skladatele až líto (myslím lítost ve stylu opovrhování), ale spíše doslova padnete nazad nad její hloubkou a nad sdělením, které vám přináší.
