Po poslechu tohoto výtvoru jsem začal mít ještě více rád kapely, které si jdou od začátku svou cestou a nesnaží se zalíbit za každou cenu. Po obdržení CD a letmém prohlédnutí informací o kapele, jsem nečekal nic výtečného, nic pure, true, evil, satanic ani elite, jen tiše doufal, že se nebude jednat o další sladký a moderní tah. Začínají mi vadit kapely, které se bojí něčeho, co vlastně ani nepoznají. A nepoznají to proto, že se o to nepokusí. Vždy je nejjednodušší jít cestou, kterou před vámi šlapalo tisíc lidí, je to tak v každém žánru a u mnoha kapel, ale přeci jen...Je třeba si přiznat, že kolik je kopírek Manowar, tolik je kopírek Dimmu Borgir. Všechny veličiny si najdou své „stoupence“ a ti je poté zkouší v zápalu „hledání osobitosti“ vykrádáním, napodobovat. Myslí si, že budou stejně úspěšní, asi. Blbost.

Mor Zaboth nabízí posluchači milou (v pravém slova smyslu) muziku, která dokáže mladé gotičky pohladit na duši nejen svou procítěností, ale i absolutním nezájmem tvořit něco svojského. Klávesy podbarvují 70% celé desky, tvoří silně atmosférické momenty, které s kytarami jednoznačně šlapají po společné stezce. Čekání na agresivnější moment je téměř marné, neboť Mor Zaboth na své prvotině vsází jednoznačně na slazenou stránku věci. A že se toho cukříčku vysypalo...

Na druhou stranu, i na obranu „Towards the Darkest Dawn“, musím podotknout, že na první demo jsou instrumentální výkony i produkce na vcelku vysoké úrovni. Je znát, že Mor Zaboth pracovali usilovně, ale s nevalným účinkem. Všem pasážím dává vyniknout čirý zvuk, hudba má pevný základ na baskytarové hutnosti. Bohužel většinu melodií tvoří právě klávesy. Pokud se do této úlohy nějak výrazněji zapojí kytary, vyplodí pouze průměrný odvárek, neschopný samostatného života.

Možná, že se u milovníků podobného stylu „black metalu“ dostanu v nevoli, ale myslím, že každý člověk s rozumným úsudkem a vlastním názorem na hudbu musí uznat, že Mor Zaboth jsou jen další neoriginální kapelou z mnoha.

Myslím, že není třeba pokračovat. První počin této slovinské kapely se pro mě stal rutinou, otravou a těžko bych hledal několik momentů, které by mě dokázaly nějak na déle zaujmout.