Ačkoliv mnohá počínání našich milých polských sousedů mi přijdou mnohdy úsměvná, ne-li šokující, musím kvitovat, že tamní black metalová scéna je, pokud nepočítám v Polsku velmi populární hajlování, jednou z nejsilnějších v Evropě. Vzhledem k tomuto faktu, a i jisté osobní oblíbenosti, se není čemu divit, že na novinku Thunderbolt (netřeba sáhodlouze představovat), jsem se těšil podobně, jako chtivý puberťák na první sexuální zážitky. Nadrženost to nebyla malá, ať už vzbuzená předchozím brutálním kouskem "Inhuman Ritual Massmurder", tak i umocněná poslechnutím nových ukázek, které na mé libido zafungovaly snad ještě více, než pornografická periodika...Už z oné zmíněné ukázky, sestávající z dvou písní, bylo zjevné, že pánové se hudebně dosti posunuli a poslech kompletní desky "Apocalyptic Doom" to jedině potvrzuje. Po prvotním, akustickém intru (je zjevné, že kapela si potrpí na instrumentální intra), se nám rozjíždí jakýsi pomyslný hudební "potomek" předešlého počinu. Stále jsme totiž schopni zaznamenat mnoho pro Paimona a spol. typických prvků, jako je např. frontmanův démonický hlasový projev, masakrózní tempa a hlavně silně mrazivá atmosféra. Ty jsou ale nyní organicky protkány spoustou nových elementů, z nichž nejvýraznější je asi silná techničnost, která je spojujícím a hlavním znamením novinky. A to je dosti patrné, tam kde "I.R.M." trhalo posluchače vejpůl (vzpomeňme na "Ashes to Ashes...") pomocí velmi nevybíravé, uřvané, rezavé syrovosti, krájí "Apokalyptik dům" silně vybroušeným skalpelem, ksichtíc se při tom jako francouzský labužník s cílenou přesností, avšak nic neubírá z hloubky a razantnosti samotného řezu...
Zkrátka a jednoduše, příklon ke švédskému muzikálnímu smýšlení je daleko více patrnější, než kdy předtím... Thunderbolt letos zvolili vkusný, moderní model, který produkuje většina "starších" kapel. Mnozí se zaleknou a optají se: "Mein heidenisch Gott, koná se snad rockovost, jak ji známe od Satyricon?" A zde dochází k vyplavení
odlišností, které dávají v dnešní době toliko potřebný punc. Jsou v zásadě dvě: temná atmosféra a tvrdost. A když myslím "tvrdé" a "temné", rozhodně nemám na mysli nějaké zpívánkové kdákání. Z tohoto opusu přímo čiší ona koncentrovaná atmosféra a zarputilost (nebo aspoň snaha o to, záleží na úhlu pohledu), která donutí posluchače zkřivit obličej do zlé, nenávistné grimasy (rozuměj "tvářit se jako debil") a začít ortodoxně mávat hlavou, což může být občas ve vozech městské dopravy trošku komplikované. Nasranost, studenost, síla, temnota a samozřejmě starý známý Satan, bez něhož by Thundebolt nebyli Thunderbolt. Ano, Necrosodom i tentokráte opěvuje satanismus, okultní témata, vraždy, černou magii a všelijaké obdobné špásy, ze kterých by herr Hitlerjugend-mann z Vatikánu radost neměl... Vedle obsahu musím velmi pochválit i formu mistrova zpěvu, který se konečně odvázal trošku experimentovat a ve skladbě "The Marc of Kain" se odhodlal řádně zhluboka zaAtillovat, rozhodně plus k dobru..
Má smysl omýlat něco o instrumentálních výkonech? Členové tohoto uskupení jsou ostatně "známé firmy", takže se není čemu divit, že své nástroje ovládají zkrátka bravurně, což vlastně i styl, jenž si předsevzali, dosti požaduje. Devizou je také velmi profesionální zvuková produkce, nemám co vytknout...
Nuže, snad jsem již řekl vše podstatné, co se říci mělo, pokud ne, je mi to již kapánek jedno, je půl jedné ráno a já bych se rád vyspal... Rozhodně bych se nestyděl "Apocalyptic doom" označit za mezník. Mezník, kdy Thunderbolt vylézají z podzemí a rozhlížejí se po světle hudebního světa. Ďábel jim v tom pomáhej...
