Jedni odcházejí, aby druzí mohli zaujmout jejich místo. I tato myšlenka mě napadá při pohledu na Svartthron, mladou kapelu, pocházející z Litvy, země, kde metal nepatří k zrovna rozvinutým žánrům. Čas je nepřítelem, míjí člověka nesmírnou rychlostí a přitom mu ani nedovolí ohlédnout se za vším, co doposud prožil. Starší lidé nesouhlasí s dnešní dobou, s přirozeným vývojem, další, ti mladí, naopak plně chápou, co od tohoto milénia očekávat. Je to relativní. Nikdy nekončící běh napříč poznáním. Ať již bude člověk jaký chce, nikdy by neměl narušit koloběh, uroboros, který je jakýmsi symbolem, provázejícím každého z nás.
Proč jsem se v úvodu tak zamýšlel... Jednoduché vysvětlení; Svartthron je kapelou, jejíž hlavní člen, Tomhet, je mladým mužem, následujícím své vzory. V tomto případě se jedná o uskupení jako Burzum, Xasthur či Krohm. Ano, další z projektů, který je zaměřen na temnější stránku myšlenek, pocitů. Ve většině zemí se myslím najde minimálně jeden či dva lidé, jenž se svou hudbou pohybují někde jinde než masa. Nejinak tomu i u nás.
Důvodem, proč jsem firmě Triple Silence Records napsal o promo nahrávku, je fakt, že první počin, který jsem slyšel, byl neskutečně ubohou a v tom špatném slova smyslu propastnou hudbou. Spíše než o napodobování či kopírování zmíněných, šlo o prznění, zoufalý pokus, nedozrálý plod, ještě zelený, nevyvinutý. Jednalo se o debutové album. Nyní je však květen, vychází nahrávka druhá, druhý pokus, opět neúspěch?
To, že je Tomhet začátečník, člověk s přemrštěnými ideály a žádnými zkušenostmi, je zcela jasné nadále, nicméně bych v novince našel hned několik odlišností, kvalitativních posunů...
Jenže, kapely jako Xasthur zdobí zvládnutá vyváženost nástrojů. Ne, jejich hudba nepůsobí nijak propracovaně, ale člověk věří tomu, co slyší. Absolutní celistvost. Právě ta je největším mínusem „Into Vaculty“. Kdyby automat nezněl tak směšně, melodie by totiž stály i za povšimnutí. Například „Into the Ashes“ totiž zdobí příjemné i chytlavé pasáže, zajímavá stavba a silný feeling. Svartthron totiž více sluší pomalejší melodie, riffy, které jsou stavěny na nemetalových postupech a žádných pokusech o „zrychlení“. Více akustické hry podbarvené klávesami by rovněž prospělo, alespoň do doby, než se Tomhet naučí pracovat se zvukem a bicími. Niflheim také netvoří nic složitého, ale umí prodat i jednoduché nápady a stereotypní vložky. Teprve poté se snaží vyvíjet dále a pracovat s rozdílnějšími vlivy. Spontánnost či pocitovost jsou hezké věci, ale ten, kdo si myslí, že k hudbě tyto atributy stačí, se velmi mýlí.
Oproti debutu se však jedná o velký posun, stálým mínusem zůstává i zkreslený vokál, který je absolutně nezajímavý a nesrozumitelný. Chválil bych však za to, že se protagonista dokázal zlepšit v mnoha ohledech a ačkoli stále nepřevyšuje slabý průměr, snaží se.
Nevím, zda je Svartthron pouze pózou, ale tento stále se rozvíjející okruh kapel, pro mě, jakožto posluchače, nemá žádný význam.
