Poslední stříbrný kotouč, kterého se mi dostalo od italských ATMF, jsem chápal jako jakousi pomyslnou třešničku na celé té black metalové symfonické náloži. Melencolia Estatica, aneb „made by woman“ naplno okouzlila Fastreda, mě pak stejnými pocity naplnila Arcana Coelestia s podtitulem „jak zastavit čas“. Existuje kromě této trojice ještě jedna kapela, jenž má s Arcanou a Urnou společného více, než jen vydavatelství. Locus Mortis. Měl jsem tu čest slyšet i tento hudební projekt a abych řekl pravdu, nezanechal ve mně naprosto nic. Dřevní styl primitivního black metalu by se možná uchytil před téměř dvaceti lety, kdy se černá metalurgie teprve začínala rodit. Právě dvojice z Locus Mortis, RM a MZ (také jediný člen Arcana Coelestia) tvoří i projekt Urna.
Jak jen připodobnit hudbu Urna uchu posluchačovu? Průvodní dopisy tvrdí „experimentální funeral black/doom metal“. A mají do jisté míry pravdu. Pokud jste měli možnost poslechnout debutní dílo zmiňovaného projektu MZ, jistě na první poslech poznáte obdobný styl a strukturu kláves i na „Sepulcurum“. Pomalé doomové pasáže jakoby vypadly z oka právě Arcana Coelestia. Povznášející klávesové plochy jsou doplněny pomalými nespecifickými kytarovými riffy zastřeného zvuku, které v těchto momentech splňují funkci doplňkovou. Celek pak zdobí pochmurně hluboký vokál.
Opravdu rychlých momentů by jeden hledal se stejnou námahou jako jehlu v kupce sena. Hlavním tahounem hudby je atmosféra na jednu stranu evokující promlouvání náhrobních kamenů na místním hřbitově k půlnočnímu návštěvníkovi (například skladba „Mors Imperatrix Mundi“), na straně druhé naopak vidím lehkou klimbající a utěšující „Fundamentum Et Faktum“. V pořadí druhá plnohodnotná nahrávka je opravdu velmi rozličná a nalézt se zde dá opravdu mnohé – jednou vás hudba téměř uspí, jindy nechá vyskákat pot na zádech z onoho nočního navštívení míst hřbitovních.
Avšak není zlato vše, co se třpytí. Velmi často stačí relativní drobnost k tomu, aby se z obyčejného člověka stal hrdina, z průměrné desky kult. Ta drobnost Italům z mého pohledu jednoznačně chybí. Několik poslechů stačí k tomu, mít z desky upřímnou radost. Podstatnou váhu má fakt, že lze slyšet zvuky téměř neslyšené. Lze slyšet něco nového,
přesto do jisté míry konzervativního. Několik dalších poslechů ale odhalí značnou nevyváženost desky, kdy „Sepulcurum“ nedělí jen několik intermezz, ale i nerovnoměrná kvalita skladeb samotných. Zajímavé písně od začátku do konce, tedy ty, které mě dokázaly opravdu zaujmout, jsou na albu víceméně dvě. Dokázali mě zaujmout i čistě syntetické skladby, bylo jich stejně. A to je s porovnáním hodinové stopáže trochu málo.
Důkladnější zkoumání alba vyneslo na povrch ještě jednu nezanedbatelnou skutečnost. Ač se „Sepulcurum“ zvenku tváří jakožto velice experimentální těleso, není tomu tak stoprocentně. V celkovém vyznění a zvuku jistě ano, struktura jednotlivých skladeb napovídá spíše o velmi konzervativním opaku. Urna nám přinesla mnohem více desku hodnou pár zajímavých poslechů, nežli cosi, co by se v přehrávači udrželo nějak déle.
K recenzi poskytl: Aeternitas Tenebrarum Music Foundation
