Hned z počátku musím přiznat, že mi poslední dobou opravdu větší akce víceméně unikaly. Poslední takovou „zastávkou“ pro mě bylo loňské turné velikánů Satyricon a Keep of Kalessin v Abatonu. Není divu, že jsem po půlroce malých klubových řekněme undergroundových akcích zatoužil po něčem větším. A společná evropská cesta kapel Moonsorrow, Swallow the Sun a Debauchery přišla jako na zavolanou. Potěšující informací pro mě bylo i místo konání a to Black Pes v Klánovicích, kde jsem před několika navštívil svůj první velký koncert.

I přesto, že ani jedna z kapel není v českých luzích a hájích přehnaně oblíbená (nedala se tedy čekat přeplněná hala pražského klubu), akce měla co říci už před samotným konáním. Čistě finská sestava (kromě německých death metalistů) se mohla už dopředu chlubit vynikající novinkou ze stáje Moonsorrow stejně tak jako poslední řadovkou „Hope“ jejich kolegů Swallow the Sun. Jen ti Debauchery byli pro mě osobně nezajímaví. Death metal není mým šálkem čaje, nutno podotknout, že z metalových stylů mě oslovuje nejméně, respektive kromě několika pilířů žánru vůbec.

A právě Debauchery se jako nejméně známá kapela logicky ujala pomyslného odstartování večera. Pětice pánů potřísněných červenou životodárnou tekutinou přijela představit svoji příznačnou novinku „Back In Blood“. Těžkotonážní kytary, klasická dm tempa, growling – aspekty typické pravého agresivního death metalu němci prolínali rychlými sóly. Zvuková vyváženost byla téměř na výbornou, za což jsem byl velice rád hlavně proto, že Black Pes je znám svými zvukovými excesy. Trhejte mě, drásejte, okousejte mi uši do špiček, mě ale death metal opravdu nic neříká. Z pohledu nezaujatého posluchače bych tedy Debauchery zhodnotil jako kapelu, která produkuje death metal bez nějakých prazvláštních progresivních přísad. A stejně tak ho předvedla i tady a s notnou dávkou energie a příjemným počtem lidí pod pódiem působila sympaticky i na mě. Rozhodně kvalitní kapela na úvod.

To u Swallow the Sun už hrála jistou roli spřízněnost mého nitra s produkcí Finů. Náladotvorná a s každým dalším albem barvitější hudba vrcholí letošním albem „Hope“. Svoji melancholičnost a náladovost v každém tónu se povedlo kapele přivézt i do Prahy. Obecenstvo mírně zhoustlo, ale ne tak, abych se nedokázal prodrat těsně pod pódium a pořídit několik zajímavých fotek  Už z prvního pohledu bylo jasné, že Mikka, Juha a spol. jsou z těch lidí, kteří oslovují masy svým umem, nikoli svým vzezřením. Je to do jisté míry i logické, on obecně doom metal není stylem tvrdých hochů v kůži, ani hřebíků po celém těle. Je to opravdu hudba o a v nitru člověka (možná u některých i o žiletkách, ale kdo ví). Každopádně se Swallow the Sun stali po technické stránce nejdokonalejším tělesem večera, což samozřejmě v té době nemohl nikdo vědět a určitě ani nechtěl slyšet. Celá kapela předvedla set plný toho nejlepšího co v nich je. Lidé byli zjevně spokojeni a já také. Musím tedy bez skrupulí přiznat, že pokud jste příznivci lehce melodického doom metalu a Black Pes jste ten večer nenavštívili prohloupili jste. Přesto jsem byl i po jejich vystoupení stále dokonale nenasycen. Očekával jsem totiž…

…Moonsoorow. „V:Hävitetty je pro mě pomyslným piedestalem, vrcholem dvanáctiletého počínání této sebranky na metalové scéně. Byl jsem velmi zvědavý, jak se dokáže kapela poprat s půlhodinovými skladbami z tohoto velepočinu živě. Nicméně to nakonec nebyl hlavní problém vystoupení Moonsorrow v Black Psu. Tím byl totiž tak proklínaný zvuk, který do jisté míry jejich set ubíjel. Před Finy se tak naskytla výzva hodná vikinským bohům. Musí to být neskutečně obtížné svádět nerovný boj se zvukem a navíc naprosto oslnit obecenstvo. Přesně tohle se totiž Moonsorrow povedlo. Neskutečná energie sálala z kapely po celou dobu jejího počínání na pódiu. Mitja Harvilahti, posila, která působí v kapele od roku 2000 je pravdu posila par exelance. Mitja si totiž užíval celé vystoupení nevídaným způsobem. Nerozhodil ho ani výpadek jeho strunného nástoje v jedné skladbě. Ville Seponpoika Sorvali, basák a vokalista v jedné osobě si užíval večera podobně. Naprostá extáze jak ze strany kapely, tak ze strany fanoušků byla všude ve vzduchu. Vrcholem večera pro mě byla ohlášení skladby „Tuleen Ajettu Maa“ stylem: „Dvacet minut není mnoho (smích)… ‚Tuleen Ajettu Maa!‘“. A tohle všechno naprosto předstihlo výpadek rytmické kytary, utopený vokál a hlavně z počátku zvuk, který občas připomínal jednu velkou kouli. Budu asi hodně drzý, ale já snad stavím koncert Moonsorrow i před podzimní Satyricon. Co se týče nasazení, energie, užívání si celého vystoupení nemají u mě tihle Finové soupeře!