Být členy kapely s kultovním statusem je úloha opravdu nelehká. A to obzvláště platí pro případ, když se všechny "kultovní" osoby pozabíjely mezi sebou a vy je máte nahradit. Pak zbývají dvě věci: pokračovat v jejich blažené činnosti, která zahrnuje zbraně, alkohol a uplé kožené kalhoty, nebo se začít naplno věnovat jejich hlavnímu odkazu, což by teoreticky měla být hudba (netřeba zmiňovat, že praxe byla mnohdy diametrálně odlišná). Ovšem, těžké rozhodování nekončí, neboť i zde máme dvě možnosti. Hráč se bude snažit co nejvíce připodobnit svému předchůdci a naprosto zapomene na vlastní invenci (To sice neurazí ortodoxní příznivce, ale existence kapely potrvá maximálně dvě alba.), anebo bude hrát tak, aby se ona postava neobracela v hrobě (Což je velmi diskutabilní.) a zároveň mohl dát průchod i své hudební osobnosti.

Vzato kol a kolem, tvořit pod příkrovem ektoplasmy známého ducha, je prací nejen velmi obtížnou, ale i nevděčnou... Blasphemer z Mayhem zvolil druhou skladatelskou možnost a rozdělil black metalové fanoušky na klasické tábory odpůrců-příznivců. Zatímco jeho první účinkování v podobě EP "Wolf´s Lair Abyss" (1997) bylo přijato vcelku kladně, silně progresivní "Grand Declaration of War" (2000), které se neslo na nastupující vlně post-BM, znamenalo šok a pro mnohé i zradu. Po tomto "překvápku" pánům nezbývalo, než se vrátit k ortodoxnějšímu stylu a tak roku 2004 spatřilo světlo světa "Chimera", album disponující moderní brutalitou a obstojně temnou atmosférou. Bohužel stále cosi chybělo a tak se sáhlo k velmi silné ingredienci, kterou je...

...nikdo jiný, než Atilla Csihar, postava bezmála stejně pověstná jako Euronymous sám, akorát s tím rozdílem, že tento maďarský vokalista je stále naživu a intenzivně tvořící. Zanechal tedy všeho a rozjel se do Norska, aby naplnil své poslání a natočil první album s Mayhem od dob "De Mysteriis dom Satanas"(1994). Kruh se uzavřel a my zde máme téměř superskupinu, tato historie je většině čtenářů notoricky známá, ale pro pochopení významu novinky "Ordo Ad Chao" nezbytná. Hudebníci pochopili, jakou šanci nyní mají, nenechávali nic náhodě a tak stejně jak vzrůstalo očekávání okolí, oddalovalo se i datum vydání. Já sám již jsem začal nad "Zkázou" pomalu lámat hůl, od čehož mě neodvrátilo i poněkud zpackané vystoupení na Brutal Assaultu (I když nechci nic zazlívat skupině, spíše organizátorovi. Ale aspoň „Freezing Moon“ zaznít mohl, na tyto hvězdné arogantní móresy, jako nehraní notorických hitů, nejsem zvědav.).

Nuže, "Ordo ad Chao" je venku a já jej pouštím se značným skepticismem. Čekal jsem klasický snadně čitelný, technický black metal, okořeněný Mistrovým hlasem, zkrátka a jednoduše magnet na posluchače, který by zajistil pár penízků. Oproti tomuto předpokládání je výsledek jako facka do tváře. Už od prvních tónů instrumentálního intra z nahrávky čpí jediná věc, kterou bych od podobné kapely nečekal - syrový, téměř garážový zvuk. Těžké riffy se pomalu převalují, za zaprášenost soundu by se nemuseli stydět ani Darkthrone a kdyby si Hellhammer místo svých luxusních Pearlů nashromáždil pár krabic od kořalky, do kterých by bušil, posluchač nepozná rozdíl. Ovšem u cíleně špinavého kraválu se pánové nezastavují, nezapírají svoji dlouhodobou praxi a rozehrávají složitou kompozici v podobě "Wall of Water" - svižný začátek odhaluje jednu slabinu cíleně syrového zvuku a tou je fakt, že ačkoliv v pomalých momentech působí atmosféricky na jedničku, v rychlých přímočarých sekvencích mu chybí jistá dávka "prdelotrhačství". I když tedy hudebníci na albu mnohdy hrají skutečně rychle, výsledek vyznívá často na prázdno a v celkovém pojetí album postrádá větší průraznost, která by zde byla velkým osvěžením. Nečekejme spíše těžkou tvrdost a brutalitu jako na "Chimera", ostré hrany, které bývají devizou křišťálově čisté zvukové produkce, jsou zde zahlazeny a ohlazeny oním špinavým pukétem.

"Ordo.." není tedy albem agresivním a ani si na to nesnaží hrát. Ono je něčím horším, zlou, temnou, zvrácenou audiální vizí. Nahrávka je přímo prošpikovaná nemocnými momenty, velmi hutné, takřka černě olejovité vyznění hrubých kytar se střídá s ponurými vybrnkávanými melodiemi, které se topí ve výsledném zvuku. Není nouze o doslova pompézní výjevy, údery riffů se šplhají do výšek, aby se v nich následně líně převalovaly v "epické" oslavě lidského šílenství. Náhle sklouzávají do téměř nepostřehnutelného drcení strun, melodické linky se nezávisle oddělují, vzdalují, aby se následně zase spojily, eventuelně doplnily. Mnohdy je vše přetnuto, přeneseno do diametrálně odlišné roviny vnímání, posléze navráceno v umocněné formě. Post-black metalové běsnění se nepopisuje snadno... Škála je zde ohromná... Devítiminutová "Illuminate Eleminate" jest misantropickou hymnou, zatímco "Psychic Horns" postupně graduje do frenetické sonické katastrofy. Blasphemer s Necrobutcherem si ovšem již stihli vytvořit rozpoznatelný melodický styl, takže posluchač stále spolehlivě pozná, že z reproduktorů hrají Mayhem, byť v notně pokroucené, předělané a perverzní formě... Tempa se schizofrenicky mění od rychlých, nezvykle udušených sypaček až po pomalé činelové vyhrávky, dvojkopák brmlá skoro neustále, to vše je proloženo maniakálními přechody. Nemohu si pomoci, ale to celé ovšem, minimálně zprvu, jaksi nevyznívá, jak by mělo, postrádám onen drajv, a je znát, že Mayhem se do pomalejších kompozic pouštějí takřka poprvé a občas zapomínají na fakt, že méně je někdy více. Nevidím toto jako úplný zápor, ale rozhodně to mnohým, jako nejdříve mně, ztěžuje úplné ponoření se do alba, které je v případě takto atmosférické práce skoro nezbytné.

Tak, a pana Csihara jsem si schválně nechal nakonec. Kdo stál pod podiem ve Svojšicích a viděl tohoto člověka(?), mohl tušit, co se bude dít i na albu. Jestli by se totiž ještě náhodou našel nějaký otrlý člověk, kterému by hudba na novince nepřipadala dostatečně šílená, tento nepříčetný magor jej svým řáděním dorazí. Jak tedy zní Atilla 2007? V zásadě jako ten na "De Mysteriis...", akorát s pár kosmetickými detaily, jako je přítomnost minimálně šesti těžkých psychických poruch a požití opravdu VELIKÉHO množství halucinogenů. Zpěvák téměř střídá role, v jednu chvíli kvičí jako podřezávané podsvinče, o pár sekund později nám svým klasickým hlubokým hlasem sděluje vskutku neveselé věci, aby se v zápětí rozbrečel... Šeptá, syčí, řve, skřehotá, mohl bych škálu jeho pazvuků vypisovat klidně ještě půl hodiny a nedojdu klidu. Atilla Csihar přijal výzvu, porval se s ní a vyhrál... Nemám více slov.

Význam "Ordo ad Chao" by měl znamenat "Řádem k Chaosu" a přesně to vystihuje vývoj Mayhem od alba "Chimera". Od vcelku kvalitního, ale poněkud všedního metalu, se posunuli směrem ke stylu, který by se dal nejlépe zaškatulkovat jako "raw post-bm". Zvolili diametrálně odlišný styl od kupříkladu takových Satyricon, kteří se naopak snaží o přístupnost co největší a ukázali, že stále umí znít "undergroundově". Vedle "De Mysteriis dom Satanas rozhodně jejich nejtemnější album. Jestli nabude i stejné pověsti a obstojí i do budoucna, což jsou ty pravé kvality, ovšem ukáže až čas...