Pokud hledáte záruku kvality, bez jakýchkoliv okolků můžete kdykoli sáhnout po Trimonium. Nejen, že si drží statut melodičnosti, energie a nadšení, ale oni se ještě zajímavě vyvíjí. Album od alba stoupá právě melodická frekvence a kapela se i lehce posouvá za hranice „obyčejného“ black metalu. Zatímco na albu „Of Warriors and Heroism“ předváděli nespoutanou pohanskou jízdu, na novince sázejí spíše na vyzrálost a rozvážnost. Struktura skladeb je vláčnější, více přístupnější a upřímnější. Důležité ale je, že zůstala zachována tvář, která je Trimonium již po léta vlastní, lehce tedy rozpoznáte, s kým máte tu čest.

Zvuková průzračnost je prvním důležitým aspektem, který protíná „Son of a Blizzard“, tím dalším je poněkud zvláštní pocit, který mnou od prvního poslechu jímá. Když si pustím Trimonium 2007, cítím, že ke mně promlouvají hudebníci opravdu vyzrálí a cílevědomí. Nejedná se o žádnou partičku nuzáčků, kteří našli nástroje v koutě svého pokoje a z prvoplánovitých riffů posléze tvoří poněkud nepodmanivou směsici. „Son of a Blizzard“ je takovým výňatkem tvorby Trimonium, i přes lehké ustoupení brutalitě zní nahrávka tvrdě a metalově (s čímž mívá nemálo black metalových hudebníků problémy).
Poslech je to veskrze náročný, za 44 minut vámi prostoupí opravdu nadmíra melodií, které ve vás vyvolají a i udrží převážně kladné emoce. Texty jsou velmi trefně podřízeny atmosféře, není těžké si domýšlet, o čem album vypráví, jakých témat se dotýká; pohlazení přírody, bojů a celkové skloubení nostalgie.

Zápory? Ano, i ty „Son of a Blizzard“ logicky neminuly. Naznačoval jsem melodickou stránku alba a bylo poznat, že ji považuji za kladnou. Je tomu rozhodně tak, ale pokud se posluchač řítí ke konci, pomalu zjišťuje, že není moment, kdy by nezaznamenal pokus o rozličný "postup". Kapela si tak jednoznačně šlape na paty. Snaží se na kvalitní momenty navazovat ještě lepšími a ne vždy se vše musí na sto procent vyvést tak, jak bylo naplánováno. Rozhodně jsem jeden z těch, kteří si na kvalitní kytarovou hru potrpí, ale rozhodně mi nemůže věčná „onanie“ dopřávat stále stejný pocit blaženosti. Tím bych nerad srážel technickou stránku, kterou respektuji bez výhrad, jen postrádám větší změnu.

Trimonium se po čtyřech letech vrátili rozhodně ve velkém stylu. Ukázali, že se nebojí nadále okopávat svou již zoranou zahrádku, a dokazují tak, že si jednoduše vybrali úrodné pole. Řekl bych, že na základech, které kapela za těch 9 let existence položila, se dá stavět docela s přehledem, a to nejen v Německu. Poslouchat podobnou hudbu naživo by mohlo být i hodně příjemné.