Čtvrtý počin německých Menhir byl čistou ranou rovnou z nebe, jelikož mě informace o jeho přípravách jakýmsi způsobem naprosto minuly. Přeci jen od posledního alba uběhla více jak polovina dekády. Ne, že by bylo jméno kapely jaksi méně frekventováno, ale v poslední době se objevilo opravdu nepřeberné množství více, či méně kvalitních pagan metalových desek. A pokud se v takové záplavě alb chcete orientovat, je pro vás kapela kolem které se relativně nic neděje opravdu až na té druhé koleji. Nic to však nemění na tom, že se „Hildebrandslied“ i díky dalším interním okolnostem stalo číslem jedna ve složce desek připravených na zrecenzování.
Zatímco šest let starou „Ziuwari“ jste mohli najít pod křídly Skaldic Art, novinku nám servíruje německý téměř neznámý label Perverted Taste. A jakouže desku to němci němcům vydali? Ač promo informace uvádějí jako škatulku této hudby pagan/black metal, sedmero kompozic o celkové délce sedmačtyřiceti minut bych mnohem více řadil mezi vody pagan a heavy metalové. Klasické a zaběhlé pohanské hymny doplňují hudební postupy tak, jak je do jisté míry můžete pozorovat například u ruských Nomans Land. Jasně zřetelné vyhrávky prolínající se celou skladbou jsou toho jasným příkladem. Z black metalu v hudbě opravdu mnoho nenajdete, respektive kromě občasného skřehotu neobsahuje „Hildebrandslied“ z aspektů a postupů používaných v černém kovu naprosto nic.
Můj počáteční odpor k mateřskému jazyku Menhir časem zeslábl a později naprosto zmizel. Heikovy čisté až chorální vokály jsou totiž nejen velmi silnou stránkou desky, nýbrž on sám dokázal téměř dokonale ze svého projevu odstranit to, co mi mluvu našich západních sousedů činí krajně nesympatickou. Dokázal jednoduše udělat z němčiny jakousi univerzální ne-němčinu. A jeho projev čistě z hudebního hlediska? Hlasový rozsah je více než obstojný, barvitý a dokáže si bez problémů poradit po celou dobu trvání desky. Z pohledu nezaujatého posluchače by možná mému uchu lahodilo častější střídání s Fixem, který si tu a tam vystřihne právě ten ortodoxní skřehot.
Vraťme se ale zpátky k hudbě samotné. „Hildebrandslied“ je jako koloběh dne. Jasné a čerstvé ranní probuzení plné energie nechává propuknout pozitivním melodiím, rychlejším tempům a majestátním chorálům. Například taková první „Das alte Lied des Windes“ opravdu dýchá pozitivní atmosférou a šlape jako hodinky. V poledním blouznění mezi urputnými slunečními paprsky si deska najde čas na odpočinek ve stínu starých dubů (eh - pozn. redakce) a naservíruje nám pomalou a zasněnou akustickou píseň, na jejíž houslové vyhrávky navazuje dvojice kompozičních, z hlediska atmosféry podobně laděných skladeb. Utrápený obličej, chladnoucí půda a slunce zapadající nad rodným krajem vytvořilo v pořadí čtvrté album němců mírnou otočkou zpět na začátek alba. Jen zde trochu přitvrdilo, ubralo melodií na úkor syrovosti a temnějšího vyznění. Jednoduše řečeno si téměř každý příznivec pagan metalu přijde na své.
Co Menhir opravdu chybí, je větší dávka osobitosti, zpravidla tedy v té kytarové části. Pokud nepočítám vysloveně vyvedené vyhrávky, tak hlavně v druhé části desky působí ty tisíckrát použité základní kameny „Hammerheart“ opravdu jak pěst na oko. Nebýt toho, hrají dnes Menhir první ligu stejně tak, jako například Kromlek či Moonsorrow.
