Je již známou věcí, že se rok co rok rodí kapely s větší a větší intenzitou. Stává se potom logicky, že dobré mohou být přehlíženy, špatné vnímány. Samozřejmě, může to být i naopak, ale to už potom člověka nebolí. Je rovněž ve zvyku, že „slavní“ protagonisté nezůstávají pouze u jednoho projektů, mívají jich více, ba dokonce několik. Kvalitativní otázka jde v tuto chvíli stranou, protože většinou nejde pokaždé nabídnout něco přelomového. Jisté ale je, že zkušený hudebník si nezavdá nic s podprůměrem. Někdo hraje roky a nikdy nenajde ten správný recept, jak nasytit vyhladovělé žaludky posluchačů. Jenomže (naštěstí) jsou tu i tací, jenž kdykoli zapojí svůj um, nebo spojí s někým síly, vyvrhnou velmi kvalitní počin (nebo relativně nadprůměrný).

Ve Walknut bych nehledal originalitu, nehledal bych ani žádnou progresi, Walknut je jednouše black metal v zaběhnutém stylu ala Drudkh, Burzum, atd., jenomže výborně zahraný. Jak jinak se lze v dnešní době výrazněji prosadit (pakliže nechceme být progresivní), než přenést typické ingredience, přidat trochu svého nápadu a vše okořenit sytou atmosférou? Přiznejme si, že až na výjimky nijak.

Mighty olden oaks
Always speak to me
With their grim voices of the dead
With their neverfading memories

Za Walknut stojí dva muži, pohybující se dle Metal-archives v kapelách jako Nitberg, Forest či Temnozor. Jak by se dalo dle výše zmíněného stylového přirovnání očekávat, stopáže skladeb nejsou nijak krátké. „Graveforests and Their Shadows“ jich celkem obsahuje 6, z čehož „Hrimfaxi“ je nedlouhým intrem a také jedinou skladbou, kde nejsou využívány kytary či bicí. „Skinfaxi“ a „The Midnightforest of the Runes“ jsou skladbami hranými, ovšem postrádají text. Dá se tedy domýšlet, že zatímco prvně jmenovaná je outrem, druhá album pomyslně „rozděluje“ a je také nejmelodičtější a nejchytlavější částí debutu.

U kapel jako Burzum či Drudkh hrál vždy prim vokál, jehož znamením byla naléhavost a „atmosférytvornost“. A ačkoli nebyl přehnaně využíván, vždy dokázal v pravý okamžik potřebně přispět. Nejinak tomu u Walknut, kde hlasový projev působí místy až hysterickým dojmem a je lehce schován v pozadí instrumentů. Ono je to z hlediska celkového zvuku i logické, poněvadž Walknut není kapelou, která by se snažila znít moderně a krystalicky. Spojení jednoduchých (ale účelných melodií) s lehce utopeným vyzněním se tedy jeví jako výborné.

Grim woods stand as the hosts of old
With rusty helmets and the broken spears against the sky
The silent witnesses of countless ritual murders
And evil sorcery is spilt among these winds

Nevýhodou dlouhých skladeb je, že v sobě nemají až tolik nápadů, aby se daly vždy bez problému doposlouchat až do konce. Začátky bývají famózní, pokračování energické, ale konce už neudrží posluchačovu pozornost. A tak to je i s celým albem. Pokud si v případě chuti pustíte libovolnou píseň, máte vždy jistotu, že neskončíte u jednoho odehrání. Avšak celý třičtvrtěhodinový komplet je až příliš velké sousto. Hutným a velmi sytým dojmem totiž působí jakýkoli moment „Graveforests and Their Shadows“. Povětšinu písně podobné bicí, málo se měnící melodie, žádný zásadní zvrat, to vše by mohlo místy přivádět nudu (ve většině případů). Nelze říci, že se při poslechu Walknut nebudete ani chvíli nudit, ale já si každý poslech užívám. Debut této ruské kapely je plný atmosféry, kůry stromů a mízy protékající skrz vaše prsty. Je to zkrátka o pocitu, který ve vás kapela navodí, a ten nemusí být vždy stejný...

Prostý verdikt; opět se někomu povedlo zahrát black metal navýsost dobře. Pokud se spojí opravdový um s chutí, netřeba se bát o výsledek. A o to víc tento výsledek potěší, pokud k nahrávce přistupujete bez očekávání... Výborně zahraný standart.