... kdeže loňské sněhy jsou …Je tomu přibližně polovina roku, kdy jsem se víceméně rozplýval nad druhým albem norské thrash/black metalové vichřice Vreid. Dnes, přesně měsíc po oficiálním norském datu vydání, budu pět chválu na pokračování „Pitch Black Brigade“ v podobě třetího alba „I Krig“. Tedy alespoň v to doufám. „PBB“ se mi v paměti zapsalo jakožto hudební ekvivalent k upřímnosti, pracovitosti a syrovosti. Album, které dokázalo spojit nemastnou a neslanou bramborovou kaši s výbornými lahůdkovými párky a vytvořit tak dílo mnohem více zajímavé než nudné. „I Krig“ si k určenému cíli vybrala cestičku jinou…
Pokaždé, když vás nějaká deska osloví či naprosto pohltí, už dopředu máte strach, co z kapely vypadne příště. Někdo si přeje, aby nadcházející deska byla de facto to samé v bledě modrém a on se mohl kochat. Někdo jiný si přeje pravý opak. Jen těžko lze určit toho, kdo je více idealistický a jehož touhy jsou blíže k tomu ideálu obecnému. Nikdy nebude jasného vítěze, protože koho bavila polovina dekády stále stejných alb Darkthrone? Na druhou stranu jsou uskupení, která mění svůj výraz s každým albem tak, že při porovnání třetí desky s tou první posloucháte dvě naprosto odlišné kapely.
S novinkou „I Krig“ si doslova užijete překvapení. Tedy za předpokladu, že máte zkušenosti s jejich starší tvorbou. Šest měsíců zpět je tomu, kdy na mě od začátku do konce útočila hudba agresivní, velmi rychlá a syrová. Dnes? Pomalý rozjezd lemovaný jemnými tóny elektrické kytary se sice rozjede do thrash/black metalových končin, přesto lze evidentně rozeznat rokovější nádech. Pakliže střední tempa dříve doplňovala ta rychlá a dopřála vždy posluchači chvilku oddychu, „I Krig“ hodnoty spíše obrací. První polovina novinky jednoznačně sází na progresivnost a Vreid jakoby zde zkoušeli, co vše posluchač snese a do jaké míry to budou ještě Vreid. Více plytký zvuk (pozor – není myšleno jako výtka, spíše naopak) dodá vyniknout Stureovým kytarovým hrátkám. Na první poslech přebírá vůdčí místo agresivity příjemná melodika se šlapavou rockovou rytmikou a v místech, kde jste dříve očekávali, že co nevidět vyleze z reproduktorů maník se samopalem a rozstřílí vám pokoj, ve kterém si dopřáváte „PBB“, napadrť, novinka ukazuje odlišnou tvář. Dokáže si pohrát s momenty překvapení nebo vás posadí do židle houslemi, které očekával opravdu málokdo. Ona kombinace původních Vreid s novými
ingrediencemi tak, jak je tomu například u titulní osmiminutové „I Krig“ je znatelným osvěžením jejich hudební produkce.
Třetí dlouhohrající album Norů ale nejsou jen progresivní plýskanice a nevšední momenty. Pocitvá nálož Vreid tak, jak je známe z dřívějška začíná album tvrdit přibližně od poloviny. Rychlejším a hutnějším pasážím však zdatně sekunduje nevšednost i zde, a to i v té „komornější“ části alba mnohem více, nežli tomu bylo na „Pitch Black Brigade“. A mezi námi; při poslechu osmé skladby „Fangegard“ s pohledem na má slova, že u Vreid nenajdete nic pohanského či přírodního, mi mírně vstávají vlasy na hlavě. Ve výsledku je „I Krig“ jednoznačně o třídu dál, o schůdek výše, o rok starší, nebo jak chcete. Mnohem barvitější materiál je mými sluchovody vstřebávám mnohem příjemněji a lehčeji.
