Američtí Vrolok vydávají letošního roku již druhou nahrávku. Nebudu pitvat předcházející desku „Resurgence III: Order of the Sphere“, jež pro spoustu fanoušků představuje velké zklamání, ale naopak se zaměřím na novinku, která je zajímavá v nejednom ohledu. Dost možná se Sheikh Abd'ajjal snaží spravit chuť všem, kteří na kapelu zanevřeli. Proto vydává album, jež bylo nahráno již v roce 2005.

První skladba se nese v dark ambientním duchu, přičemž její dvě minuty nejsou ničím zajímavé. Teprve druhý kousek odhalí krásu novinky. Pomalu se valící kytara, která lehce evokuje Sun o))) či podobné spolky, demoluje posluchačovu duši a nechává ho několik minut očekávat velmi kvalitní přechod do rytmicky laděného black/dark metalu, do něhož Diabolus prazvláštně frázuje. Skladba je notně prokládána elektronikou, hudbu obzvláštňujícími samply, což společně s jedovatě znějící kytarou, silnou rytmikou a zefektovaným „zlohlasem“ funguje skvěle.
Podobného vzorce se drží i skladby následující. Intenzivnost kytary je na nahrávce nejzřetelnějším a zároveň nejzdařilejším prvkem. Druhým je bezesporu psychedelicky působící elektronika, s kterou má Sheikh své zkušenosti. Snad i díky tomu dopadl zvuk novinky poměrně dobře. Každý instrument má své pevné místo a nevzniká neprostupná hluková koule, jež by bránila čitelnosti nahrávky, které by snad slušelo označení „drone black metal“.
Čtvrtá skladba nás definitivně přesvědčí o tom, že určité přirovnání k drone doom metalu je na místě. Kombinace destruktivní kytary, zvonů a religiozních zpěvů či cynicky znějícího hlasu není balzámem na duši, tak jako skladba následující, která je již čirým šílenstvím. Jakoby deska demonstrovala určitou cestu mezi pouhou fascinací a chorobným fetišismem. Každopádně se nejedná o nic příjemného.

Posluchač by z předchozích řádků mohl nabýt pocitu, že Vrolok nahráli depresivně znějící nahrávku. To by byl ovšem velký omyl, „Void (The Divine Abortion)“ především pitvá ego. Drone doomové pasáže jej zjemní, učiní křehkým, aby ho černě metalová smršť, jejíž síla by na celý proces nestačila, rozsekala do malých kousíčků, což se jí tak zcela nedaří, čímž se dostávám k slabším bodům novinky. Black metalové pasáže nejsou dostatečně zajímavé a Sheikhův upravený vokál působí poměrně sterilně, proto jsou interesantní především tempa pomalejší a kompozice minimalističtější. Je ovšem třeba poznamenat, že spíše porovnávám dvě tváře Vrolok. I ta slabší by v boji s velkou spoustou black metalových nahrávek zvítězila. Naštěstí není všechno hovno, co smrdí, a tak nás je Diabolus poslední skladbou s to přesvědčit, že dokáže zaujmout různorodé hlasové polohy, od maniakálního řevu po „staré známé diktování“, takže na samotném konci desky počáteční skepse upadá.

Novinka má rovných padesát minut, po které jsem se skutečně nenudil a bylo mi naservírováno několik překvapivých momentů, což se v poslední době příliš často nestává. „Void (The Divine Abortion)“ se skládá ze šesti skladeb, přičemž každá z nich je více či méně unikátní. Vrolok se zařadili po bok „divných“ kapel, kterých je každým dnem více a více. Diabolus nás přesvědčuje, že je kombinace drone doom metalu a černého kovu skutečně zlá. Recenzovaná nahrávka je dle mého mnohem hnusnější nežli „Ordo Ad Chao“ z kovárny Mayhem, čímž mě napadá, že by si Vrolok měli přizvat Attilu, poté by „Void (The Divine Abortion)“ dopadlo na výbornou. Takhle je to „jen“ nadšení z dobré kombinace a velké spousty skvělých momentů, které jsou naneštěstí zaprášené určitou dávkou nevyspělosti, již mohu cítit z rychlejších pasáží vinou Diabolusova vokálu, který mi nepřijde nejchutnější, nepočítám-li skladbu poslední a zároveň titulní, kde si zpočátku zazpívá i čistě. Někdo holky, jinej vdolky. Máte-li rádi vdolky, tak si „Void“ skutečně oblíbíte. Jste-li přeci jen na holky, oblíbíte si novinku také, nebudete-li si brát brýle na zkoumání toho malého mušince, jenž ji mírně zohizdil.