Arkhon Infaustus zrají jako víno. Jejich debut „Hell Injection“ nebyl ničím převratným, přímočará brutalita s občasnými "světlými" okamžiky a neustálýmy slovy jako „ satan, sex, satan, satan, sex“... Zato druhé CD „Filth Catalyst“ už notně povýšilo, na brutalitě přibylo, přibyly však i různé experimentální vyhrávky a lyrika se posunula více k metafyzičnu a úchylné filosofii (i když pořád o Satanu). „Perdition Insanabilis“ už opravdu vyspělo do výtečné formy. Nekompromisní black metal načichlý deathem s vyšinutě experimentální vložkou. Texty se staly unikátními, sice stále hovořily o zlovolné černé eminenci, avšak s přibytím různých opravdu zajímavých témat, jak vesmírných tak i třeba budhistických. Opravdu zajímavé čtení…S „Orthodoxyn“ tito Francouzi pokročili ještě o kousek blíž k totálnímu LSD peklu. Deska se vcelku drží cesty „Perdition Insanabilis“. ALE! Pánové si zřejmě připravili větší zásobu všelijakých halucinogenů, vše na „Orthodoxyn“ je totiž o něco málo hrozivější, vypsychovanější a vyfetovanější. V několika okamžicích jsem jakoby slyšel moment přímo z minulého alba, během pár vteřin se však přetvořil do jiné podoby a muzika dále odsýpala podle svého.
Velkým přínosem je jistojistě zvuk. Každý skřípot a každý skřek je detailně slyšet. A konečně jsou i zřetelně slyšet údery pana bubeníka Azk.6 (Crystalium, ex-Ad Hominem). Povětšinou jakoby splýval zvuk bubnů s kopáky, tentokrát nikoli. Některé ultra-rychlé sypačky by posadily na zadek i leckterý šicí stroj. Kytary jsou rozmanité. D.Deviant a Toxik H. drtí struny přehledným způsobem. I když hudba má tendence představovat chaos, neupadá do naprostého bordelu. Brutálnější pasáže občas připomínající kombajn zrovna žající hlavy stovek nevinných obětí, mlátí vás a poté sjíždí ostrým šmirglem Made in France. Když se do toho přidají nervní „skřípačky“ a chaotická sóla, zdá se vám, že ten kombajn je ještě celkem příjemná masážní volba. Basová kytara opět nevyčnívá tak, aby stála za významné povšimnutí. I tak Torturer se svými čtyřmi strunami sehrává roli výtečně a kytarové šílenství jen utvrzuje. Vokalisti (Torturer a D.Deviant) si s hlasy vyhráli tak jako nikdy předtím. Torturer zlověstně šepotá, jindy o překot řve, jeho vokály zní opravdu nemilosrdně. Na albu také narozdíl od „Perdition Insanabilis“ dostal více prostoru. D.Deviantův hluboký murmur zní surověji, mnoho obměn ale nepřichází v úvahu. Oba dohromady tvoří chiméru hlasů perverze.
Struktura skladeb je opět až na výjimky nevypočitatelná, nikdy nevíte, co zrovna čekat. Většina písní ubíhá v rychlejším tempu s občasným zpomalením. Kompletně uklidněná (o to více vyšinutější) je pouze poslední píseň "Orthodoxyn". Podobně by se dalo i hovořit i o „Le particule de Dieu“, ta se však ke konci zvrhne v další bohapustou klepanici.
I po mnoha posleších se mi album zdá překvapivé a zarážející s tím co po sobě přichází. Což je jen dobře... Textově se pánové zřejmě také vyšvihli. Další snůška teologicko-ďábelských-Crowleyských-filosofických-vyšinutých- neurvalých-depresivních-drogových-ohnilých-nemocných-mentálně bolestivých témat, které nemusí pochopit úplně každý.
Tito Francouzi se prohlašují za pravé přisluhovače Satana. V tomto světě zřejmě vidí protějšek Boha jinak než ostatní. Patří také mezi nadšené (zne)uživatele všelijakých drog a halucinogenů, což je na jejich hudbě poznat. Po dlouhé době a mnoha problémech pokročili zase o kus dále. Arkhon Infaustus otevřeli díru do doupěte Satanáše, šlehněte si tedy každý řádně Orthodoxynu a možná se pokroucení a mentálně zdevastovaní setkáme uvnitř částice Boha :-). Prostě naprostá šílenost honosící se kvalitou…To se jen tak nevidí. 
