Nemá cenu si nic nalhávat, třetí dlouhohrající album „do odpadních vod ponořených obrysů na stěně“ s názvem „Železo krvácí“ bylo posluchači přijato velmi vlažně. Pro Stíny Plamenů typický tah na branku byl do jisté míry zastíněn progresivitou, jež působila syndromem vynucenosti, namísto příjemné přirozenosti. Po dvou letech si tedy snad přijeli plzeňané spravit reputaci s novinkou „Odpadní galerie“. Od minulého zářezu na pažbě kanalizační hlavně se nám sestava rozrostla o dva členy, hlavní persona celé kapely, Morbivod, se na koncertních vystoupeních ujal basové kytary a kapela samotná nabrala statusu plnohodnotná.
Na první pohled máme co dočinění s materiálem obsahujícím důkladnější práci se stavbou skladeb. Nový módní trend black metalu, rockovost, si každá kapela, samozřejmě jen ta, jež se rozhodla jej využívat, upravuje dle svého. I u SP je tento aspekt mírně znát, zdánlivá změna hudební škatule se však nekoná. V místech, kde je možné zmiňovaný jev naleznout, se velmi zručně kloubí s klasickými hudebními postupy alá „Ve špíně je pravda“, či „Rány černým kovem“. A je jedno, zda se jedná o plynulé přechody mezi oběma skladatelskými styly, nebo jejich vzájemné splynutí. Pokud vám pak bylo smutno po „skladby vedoucích“ melodiích, kterých bylo na prvních albech do sytosti, přijdete si zde znovu na své. „Železo krvácí“ na významnou součást své muzikální tváře zanevřelo na úkor složitých a občas krkolomně frázovaných textů, které nejednou svým obsahem připomínaly obsáhlou slohovou práci mnohem více, než to, co si každý průměrný jedinec představí pod pojmem text skladby. Zde je tedy vše v téměř naprostém pořádku.
Obecně bych řekl, že hlavní devizou „Odpadní galerie“ je právě ona schopnost zkomponovat nové prvky (které mimochodem přineslo minulé album a s kterými se značně neuchytilo) s klasickou tváří SP tak, aby byl výsledek přinejmenším přijatelný. Povedlo se však mnohem více a novinkové album na této kombinaci jednoduše staví. A základy jsou to panečku pevné. Podmanivý hudební základ je dnes o třídu barvitější, bezbožný masakr dokáže během okamžiku přeplout na druhou stranu kanálu, navodit melancholickou, občas snad až psychedelickou atmosféru a v místě nejpotřebnějším skokem přes vodu opět zajistit tolikrát omílaný tah na branku. A výsledkem toho je, respektive není, nuda. Jednotlivé skladby repertoáru „Odpadní galerie“ dostaly jasný řád.
Překvapení minulé desky, Felis v podobě Emgancatus, dostala tentokráte více prostoru. Její vysoce kvalitní vokál se s tím Morbivodovým krásně doplňuje. Texty v podobě rozhovorů se tentokráte umírnily do třech skladeb a i zde platí zřetelný posun při jejich skládání. Na konec bych rád rozlouskl otázku „Bude tedy i nějaká ta kritika?“. A já říkám: „Ano, bude.“ Zdaleka ne celá deska je rovnoměrně vyvážená, nejzajímavější (dovolím si tvrdit hitový) střed je zepředu i zezadu obklopen slabšími skladbami, a i přesto, že texty se povedlo mnohem lépe zakomponovat do hudebního podkladu, není to v jistých momentech ještě ono.
Stíny Plamenů v roce 2007 ukázaly, že se dovedou víceméně poučit ze svých předchozích chyb a postupný odklon od švédského válečného black metalu, který odrhoval Morbivod na prvních dvou albech více než skvěle, je s novým albem téměř dokonán. Nové prvky jsou konečně funkčně zapracovány do celku a celá ta odpadní přehlídka působí kompaktním a velmi příjemně stravitelným dojmem. Otázkou zůstává, zda bude na příště plápolající oheň dále pilovat svou nynější podobu k dokonalosti, nebo se dočkáme pod silnicemi Plzně boření dalších stylových hranic.
K recenzi poskytl: Naga Productions
