Dalo by se říct, že vždy když něco skončí, něco jiného začne. Fénix se znovu zrodí ze svého popela, po ukončení dne započne noc… Jedna věc se rodí z druhé, stejně jako se rozkládá mršina, aby nasytila myriádu organismů, tak mnohdy smrt jednoho poslouží k vzniku druhého.

Jedno z královských uskupení americké černěplechové scény, Krieg, se pomalu sesulo do prachu, zanechávajíc za sebou velice slušný odkaz. Avšak Lord Imperial své tvořivé období zdaleka nepověsil na hřebík a tak z útrob zetlelého těla jeho kultovní skupiny vyrazil paprsek života: N.I.L., neboli Nihilism is Liberation...
Tento, zprvu pouze experimentálně zamýšlený projekt, který měl být jakousi alternativou k Imperialově tvorbě v Krieg, se ale postupně začal dostávat do stále konkrétnějšího a ucelenějšího obrazu během roku 2006, kdy se do dosud jednočlenného tělesa přidal autorův spoluhráč z drone doom metalové skupiny March Into the Sea. V páru již šla práce zřejmě lépe od ruky a tak, po roce plném zkoušení, nahrávání a hlavně skládání, bylo na úsvitu roku 2007 black metalové podhoubí oblaženo prvním výsledkem společné práce, jímž je album, jednoduše pojmenované N.I.L.

Po rozpadu Války bylo zcela jasné, o čemž např. vypovídala i poslední deska „Blue Miasma“, že Imperialovo hudební cítění se oproti dřívějšímu, spíše brutálněji a násilněji laděnému skladatelskému období o dost změnilo. Nyní jde hlavně o atmosféru, pocitovost… Avšak nedochází pouze ke změně pojetí, on se zde mění i samotný hudební styl, o čemž svědčí již zmíněné působení obou členů v March Into the Sea.

A výsledek zní vskutku dle toho. Zprvu překvapí (schválně) ploché akustické intro, zatímco v druhé písni s názvem „Here I Found No Shelter“ se před posluchačem pomalu rozjede jako buldozer těžkopádná kompozice... Gigantická, drtivá kytarová stěna spolu s mohutnými, pomalými údery bicích tak vytvářejí něco, co by se dalo bez ostudy nazvat „drone black metal“. Smíšení vlivů je zde nezpochybnitelné. Hutnost Imperialova kytarového stylu, nyní rozmělněná do dlouhé minimalistické linky, jaké má třeba ve zvyku Shane Rout z Abyssic Hate a jemu podobní. A i odtud je ovšem stále cítit občasný závan Krieg, hlavně posledního počinu, což je dosti patrné v písni „I Quenched My Thirst With Dust“, která poté geniálně přejde v píseň „Sinking“. Prostý, ale silný motiv, rychlejší tempo, jednoduchá elegance.


Baskytara je na albu mnohdy velmi výrazná a přidává na oné droneové údernosti. Lord Imperial zde také poměrně zklidnil po vokální stránce, jeho hlasový rukopis je nezaměnitelný, ovšem, nekonají se agresivně brutální orgie, jak jsme je znali např. na albu „The Black House“ od Války. Písně jako „Negative Frequency Entity“ a „Leaving the Self Behind“ pokračují v trendu, nastoleném skladbou druhou: pomalá síla, neskutečná tíha, ohromné vyznění. Za zmínku stojí cover "Bad Houses", kterým N.I.L. navazují na tradici rockových předělávek Krieg, jakými byl propříklad „I Wanna Be Your Dog“ (V originále Iggy Pop).

Dostáváme se k finálnímu zúčtování a musím říci, že recenzované dílko mne zprvu zaskočilo, ale s přibývajícím časem jsem jej železně omílal stále dokola a s chutí se ponořoval do jeho hypnotického proudu. Ano, to je to slovo: HYPNOTICKÉ…