V česku platí jedno všem dobře známé pořekadlo, „Co Čech, to muzikant“. Řekl bych, že zcela oprávněně. Zajímalo by mě, jestli existují na severu Evropy také podobná pořekadla. Myslím, že by to nebylo až tak úplně od věci. Každou chvílí přicházím do kontaktu s novými muzikanty či hudebními projekty, v neposlední době jsem objevoval hlavně jednočlenné projekty, jenž měly co dočinění s black metalem, ne však přímo typickým, tak jak by si mohl kdokoliv představit. Zaujaly mě projekty, jenž „hrají na city“. Právě onou „zvláštností“ mě zaujal projekt švédského černokněžníka Maturze. Snötarar, tak jak ho pojmenoval Maturz, brázdí krajinou padlých teprve od roku 2004. S vydáním jeho prvního plnohodnotného alba „Vredeslusta“ započal novou éru tohoto projektu. Deska mě víc než jen oslovila už při prvním poslechu, kdy jsem si připadal jako omámený. Veškeré smysly vnímaly jen hudbu a vše ostatní šlo kolem. Není jednoduché popsat pocit vyvolaný touto hudbou; hutné tóny linoucí se ze strun umělce nesoucí se ve vlnách melancholie. Nezapírám občasné zachvění emocí, vždyť „Vredeslusta“ si s mými pocity pohrává jako žiletka s tepnou. Občasné chvíle přinášejí s patřičným hudebním projevem až nepříjemné depresivní nálady. Co píseň, to jiný duševní stav. Maturz je mistrem svého řemesla a nebojí se to všem dokázat. Morbidní tóny kláves snoubené s příjemnými melodiemi kytary, právě tyto momenty ve mně probouzejí vzpomínky na poslech poslední desky Nocturnal Depression. Dalo by se říci, že jak Snötarar, tak Nocturnal Depression staví na stejných základech. Právě ona náladotvornost a způsob podání skladeb, ve kterých se Maturz prezentuje, mi nedává spát. Snötarar se neohání kdovíjakou technikou hry, ne, všechny trumfy jsou vsazeny na jednoduchost a přímočarost. Vždyť v jednoduchosti je krása. Musím se však trochu pozastavit u bicích. Snötarar disponuje automatem, který mi místy přijde strohý a až příliš jednotvárný. Člověk hned v prvních momentech pozná, že nejde o živého bubeníka…škoda.
Když jsem na začátku mluvil o zvláštnostech, nyní bych se rád opravil. Daleko lepším bude výraz „netypické“. Od mnoha projektů se odlišuje mnohými hudebními postupy. Přiznejme si, kolik kapel umí vytvořit natolik silnou atmosféru, která dokáže ohromit vaše smysly? Dokázal bych je spočítat na prstech jedné ruky (nemusíte se mnou souhlasit, je to jen můj subjektivní názor). Vždyť už jen skladby pohybující se v rozmezí 8 minut, kdy se v žádném případě nedá mluvit o chvilkách nudy, jsou výjimečností!
Ze všech 8 kompozic je nejpůsobivější zcela určitě skladba „Ceremoni“. Maturz je lišák, moc dobře věděl, že bude tím nejlepším závěrem. Jen pro přiblížení; jde o silně melancholickou skladbu, kdy se jen na krátkou chvíli zjeví ženský vokál. Ovšem tak jak se rychle vynořil, tak rychle jako přízrak zmizí.
„Vredeslusta“ je perfekcionistickou prací po všech stranách. Při poslechu tohoto díla jistě každý odpustí ne příliš vydařené bicí a nechá se naplno pohltit zbylým. „Vredeslusta“ se občas dostane až nad rámec black metalu a tím jen prohlubuje možnosti umění. Snad bude můj závěr dostatečně srozumitelný. Skvost, dámy a pánové…!
