Myslím, že je už trapné neustále zdůrazňovat, jak je Francie je skvělá, výkonná, plná skvostných hudebníků a alb, atd., atd. Tyto dohady bych jednoduše zakončil slovy; Francie je Norsko let minulých.

Hudebníci z celého světa vědí, jak důležité je, aby hudba posluchače nejen hudebně zabavila, ale přinesla i něco více, hlavně co se pocitů týče. Tohoto efektu se povětšinou dostává u kompozic pomalejších, smutnějších a v podstatě i melodičtějších. Někdy si ale myslitelé nevystačí pouze s pomalými strunnými hrátkami či údery do činelů a zapojí plochy, které v člověku spíše vzbouzí představivost a napětí, jindy jsou možná hyperbolou k šílenství.

Mourning Dawn na svém stejnojmenném debutu plní všechny „požadavky“ pomyslného vůdce black/doom/dark black metalu a silně otřásají trůnem spolků proslavenějších. Ambientní plochy, protínající hlavně začátky skladeb, velmi ne-vkusně dokonávají to, co samotné nástroje nedokáží. Symbióza pomalého mučení a výpadů by nikdy nebyla kompletní bez tajuplné změti hluků. V podstatě doom metalové vyznění nedává příliš prostoru black metalovým hranicím, nicméně právě black metal bude oním stylem, o kterém budete ve spojitosti s Mourning Dawn nejčastěji mluvit. Snad to bude lehkou zmateností, kterou album působí. I když je pravděpodobné, že se vaše vnitřní Já začnou hádat ve chvíli, kdy se do popředí prodere Laurentovo hrdlo.

Pomalé a táhlé kytarové tóny jakoby jednoznačně toužily po tom, abyste je jedním máchnutím ruky proplesknuly, nicméně se vždy zastavíte před pomyslnou hranící, kterou vytvoří destruktivní, ale ve své podstatě velmi melancholická melodie.. Než se stačíte probrat, zjistíte, že Mourning Dawn dokáží v jakémkoli okamžiku prostoupit všemi smysly, které Vám ještě zbyly. Čím více se blížíte konci, tím intenzivněji hledíte k začátku. Čím častěji posloucháte, tím kratší dobu chcete spát, a to jen proto, že se nedokážete odpoutat.


Zvuk, jakožto ohromný klad debutu, se jako jehla zarývá pod nehty a tak jako výkřiky bolesti znějící z dálky pronikají k Vašim uším i chorobné tóny pomatených francouzských duší. Nelze než obdivně naslouchat tónům, které jsou zahaleny v undergroundovém, přesto poutavém hávu.

Mourning Dawn není jen o nějakých obvyklých depresivních a destruktivních pocitech, kapelu bych nazval „vnitřním projímadlem“, neboť dokáže v člověku rozhýbat emoce a nechat se rozpomenout na události, které už klidně spaly v útrobách mysli. Toho se debutu „Mourning Dawn“ podařilo docílit vytříbenými hráčskými dovednostmi, které obsahuje, odvážnými zápletkami, bláznivými postupy a v neposlední řadě promyšlenou strukturou.