Co říct o Peste Noire, co ještě nebylo vyřčeno? Má smysl cokoliv připomínat? 4 pánové: Famine, Neige, Winterhalter, Indria… Můžeme si o nich myslet mnoho; že si Famine se svým „chuligánstvím“ s prominutím sere do úst, že jeho výroky často dosti koketují s politickou nekorektností. Ano, můžeme vést tyto řeči, můžeme se jak banda retardů stále dokola hádat na internetových prostorech k diskuzi (Určeno nejmenovaným.), ale jednu věc nezměníme, Peste Nore tu jsou a jdou stále dál a výš... Uběhlo několik týdnů od mé recenze na LP „Lorraine Rehearsal“ a ono kýženě očekávané album „Folkfuck Folie“ mi nakrásně hraje v přehrávači. Otazníky nastolené během poslechu „Lorraine…“ se nyní začínají v proudu hudby neodvratně rozpouštět…
Pokud jsem tehdy neměl o muzikální budoucnosti Famina a jeho parťáků jasno, nyní mám.. Nebudu dlouho zapírat, zklamání se rozhodně nedostavilo a už od prvních tónů se do slechů posluchače jako lepkavá mlha vplíží mor. A zvuk „Folkfuck Folie“ to jenom dosvědčuje, nechávajíc tak vymizet obavy ze „ztráty dechu“ nebo „sterilnosti“, jak se mnozí nechali slyšet. Peste Noire i nadále pokračují ve svém stylu, který s jemnou elegancí kombinuje uřvané black metalové vypjetí s jemnou art rockovou equilibristikou. Kytarový um obou pánů je tradičně na vysoké úrovni, oplývající hravostí, brousící často do klasické školy, bigbítové sólovosti.. Ostatně mnohdy při poslechu tohoto uskupení mívám spíše rockový než metalový dojem, snad je to dáno onou lehkostí hry, ovšem jakmile se tohoto pocitu byť jenom letmo nabažím, jsem nemilosrdně stržen do černěkovového bordelu.. Faminův vokál taktéž nezklamal, dosahuje brutálních výšek a opět ukazuje širokou škálu možností ničení vlastních hlasivek. Bubenické eskapády jsou zde živé a rozličné stejně jako kytary, se spoustou různých temp, rytmů, přechodů, nebojí se letmých, něžných cajdáků, stejně tak i masakrózních sypaček.
Tohle všechno nám ale pánové již ukázali a ačkoliv stále nenudí a mají stejnou váhu jako před tím, moc se toho nezměnilo. Hlavní změnou je především produkce, syrovější zvuk, špína, zamlženost, písně z „Lorraine…“ jsou mnohdy k nepoznání. Zatímco „La sanie…“ bylo sladké, zmíněné LP nijaké, tak „Folkfuck Folie“ zní zle.. Avšak nehraje se zde pouze na mollové akordy, nálada nahrávky je rozmanitá, objevíme melancholické balady, jako je „Amour ne m'amoit ne je li“, ale i brutální vypalovačky typu „Psaume IV“, ovšem oboje podané s charakteristickou nádivkou…
Co říct závěrem? Přiznávám, že ke konci už třetí recenze na počiny Peste Nore se cítím poněkud unaven, styl kapely se výrazněji nemění, ona to ovšem nemá ani zapotřebí, stále baví, šlape jí to dobře, avšak psát dokola stále to samé nemohu… Peste Noire jsou jedno z uskupeních, které našlo tak vynikající recept na hudbu, že jej nemusí výrazněji měnit. Jsem ale zvědav, jak dlouho nám podle tohoto „návodu“ budou předkládat své pokrmy. Ono i sebelepší jídlo se časem přejí…
