Skutečně undergroundové práce ve mně již delší dobu nevzbuzují takový zájem, jaký by si možná zasluhovaly. Postupem času dávám přednost originálnějším, vyspělejším deskám, ve kterých cítím možnost lépe se do hudby zaposlouchat a přiměřeně jejím „schopnostem oslovit publikum“ ji také ocenit. Musím se přiznat, že za poslední půlrok jsem udělal výjimku a bezmezně ocenil opravdu „podzemní“ práci pouze jednou a to u slovenských bratrů Slavigrom. Dnes tedy potvrzuji pravidlo podruhé, tentokráte mají mé řádky na svědomí němečtí benjamínci Irrlycht.
Fakt, že se jedná o pravověrnou porci černého kovu potvrzuje již letmý pohled na obal sedmipalcové prvotiny. Logu sestavenému z časem a větrem ošlehaných vrbových kmenů zdatně sekunduje obraz temné, do sebe zahleděné přírody. Prostoru lidskosti nedopřávají ani texty, které jsou nasáklé nenávistí a misantropií. Hlavou se mi honí otázka: „Bude mě tedy deska tvářící se tak ortodoxně vůbec bavit?“ Odpověď přichází sama, bez čekání a hned při úvodních tónech…
Po prvním seznámení s tvorbou Irrlycht, nabývám dojmu stokrát převařené vody, ale toto EP obsahuje cosi, co mě dokázalo připoutat a donutilo mě pustit si jej ještě mnohokrát. Přesto je zbytečné se jakkoli rozsáhle rozepisovat o hudební a skladatelské stránce věci. Do dáli uhánějící kopáky doplňuje zbytek bicí soupravy přesně tak, jak by se dalo u podobné hudby očekávat, vokál kombinuje krkavčí skřehot s murmurem. Kytary, ač jsou evidentně nahrávané dvojmo, hrají jen jednu linku. Přesto jsou tu prvky, jež oddělují stejnojmennou prvotinu od zbytku průměru a šedi. Vyjma jednoduché, ale účinné melodiky jsou hlavním tahounem celé desky přesné a svižné frázování, které ve spojení s rychlými melodiemi dokáže jedním dechem zcela připoutat posluchačovu pozornost a bez okolků také místy opravdu lehce „nathrashovatělé“ momenty, které hudbu dovedou v pravou chvíli odlehčit.
Spojení neotřelých momentů s ohranou klasikou black metalového žánru se ale dočkáme jen sporadicky. Ukazují však Irrlycht v lepším světle a utvrzují má slova z úvodu článku. Dlouhou dobu máte pocit, že slyšíte kopii Darkthrone, i když velmi kvalitní. Pak se ale cosi zvrtne a na malou chvilku se ocitnete v lehce jiných, „dospělejších“ dimenzích. Ať už se jedná o občasné vyhrávky, jednu vcelku zdařilou akustickou vsuvku, či lehké atmosférické momenty.
A pokud bych měl Irrlycht doopravdy přirovnat k nějaké zaběhlé stálici, budou to kromě dvojice Fenriz, Nocturno Culto i finští satanisté Horna, jimž němci zdatně topí pod kotlem svými rychlými melodiemi v „Siechtum“ - úvodní skladbě alba. Slovem na závěr bych rád shrnul celou tu půlhodinovou ortodoxní vichřici. U našich západních sousedů se vedle nespočtu „klávesovek“ a nemastných a neslaných ultra true black metalů vynořila kapela, která dokáže onu propíranou vodu převařit přesně podle receptu a přesto tak zajímavě a chytlavě, až je to nepochopitelné.
