Spetälsk je podivuhodné švédské trio. Přestože kapela funguje od roku 2000, „užívá si“ v ústraní, téměř nijak se neprezentuje a není o ní prakticky slyšet, a to v žádné souvislosti. Přesto mi Spetälsk kdysi utkvěli v hlavě, zřejmě ne kvůli hudbě, ale spíše náhodou. Abych si udělal ucelenější představu o tom, jak kapela zní, pustil jsem se do nahrávky „Perverted Commandment“ a zkusil si odnést pár zásadních poznatků. No, nakonec jsem si odnesl jeden; nezajímavý black metal, nic neobvyklého, typický odvar. Jenže dva roky jsou dva roky a debutové album by vždy mělo být jakýmsi přelomem v historii kapely, počinem, na který se nezapomíná.

Nejenže debut „Spetälsk“ nepůsobí jako dvakrát převařený čaj, ale ani se nesnaží znít nějak „hraničně“. Kapela se nechce držet pouze ve vodách undergroundového black metalu, který by ani nikdy nemohl dát vyniknout tomu, co se za léta naučili. Vyšli tedy vstříc kvalitnímu zvuku, čisté produkci a technické hře.

Albu jednoznačně dominují rozmanité black metalové postupy, které v sobě díky technickému pojetí kloubí i více metalových vlivů. Paradoxní výhodou vidím lehce vystrčené bicí, jenž zcela nekontrastují se zvukem, kterého se podařilo docílit. Hudba tak na někoho může místy působit nedbale či moc překombinovaně (rozhodně zajímavé protiklady), ale není tomu tak, Spetälsk dle mě jednoznačně věděli, co dělají a také si za tím stáli až do konce. Naučili se black metal vnímat i z té „modernější“ a více náročnější stránky, jednoduché postupy nahradili složitými, kompozice se snažili odehrát tak, aby zněly „plně“, a aby každý moment měl něco vlastního. V podstatě tak jen dotáhli své minulostní nedostatky.

Tak, jak tomu bývá například v death metalu, časté vyhrávky rozpojují skladbu, aby ji následný úder bicích stmelil do neprostupného svazku. To se dá říci i o Spetälsk, ale s tím rozdílem, že hrají black metal do posledních sil. Nechali by se rozervat, a to jen proto, aby zněli jak temně, tak i „atmosfericky“ (nebrat toto slovo jako nějaký klávesový přívlastek) a brutálně. Většina kompozic je rychlejších, stejně tak i album ubíhá. Vy, jakožto posluchač jen poslušně stojíte a utíkáte s ní. Není to žádný bezmezně oddaný sprint, ale přátelské kmitání nohou.


Nevýhodou je rozhodně nedostatečná tvrdost, agresivity je dostatek, nicméně by bylo záhodné, aby tato agresivita byla více prohloubena hlubšími tóny. Není to ale nic, co by se nedalo překonat. Je totiž zcela jasné, že s nahrávkou si kapela dala práci, zaplatila slušnou sumu, najala si zkušeného producenta a stvořila něco, co nemá v jejich historii obdoby (samozřejmě).

Může se klidně stát, že vzplanete tak rychle a mohutně, až požár nebudete stačit kontrolovat. Ano, může se rovněž stát, že plamen bude postupně sám od sebe vyhasínat, ale myslím, že se vždy najde dostatek kyslíku, aby byl vstříknut jako živá voda přímo do jádra, do centra, do Vás! Je to rozhodně něco, co potěší. Nadšení se také bude konat, ale to uhasne a zůstane pouze dobrý pocit. Ale kdo říkal, že ten nestačí?