Ty, kdo bojíš se nostalgie a vzpomínek, odejdi, neboť nejsi hoden tomuto dílu!

Pagan Heritage je poměrně mladým a hrdým projektem nizozemského umělce žijícího v Irsku. Svým debutem „Forn Sed“ přináší světu moderní re-animaci historického německého pohanství ve formě hudebního opusu. V rozmezí devíti skladeb, kdy se každá kompozice pyšní svým vlastním plnohodnotným významem, se dostaneme až někde za 40. minutu hrajícího času. William Timmer, osamocený protagonista svého projektu skládá poklonu a hold starým kapelám jako jsou ku příkladu Burzum či Darkthrone. Právě Burzum se stala Williamovou modlou! Pojďme se toulat po satirách dávných věků.

Majestátnou bránu otevírá hutné klávesové intro s nádechem středověku. Píšťala zní za zvuku kytary, kdy klávesy společně s vokálem Williama tvoří black metalové inferno. (Pro mé zklamání se později ukazuje, že píšťala a klávesy se staly pouze „doplňkem“ první skladby.) Již od začátku se stále více projevuje klaustrofobický feeling začátku devadesátých let, kdy byl black metal ještě tak „čerstvou“ záležitostí. Doba, ve které hudba patřila k prostředkům, kdy mohl člověk vyjádřit svůj pohled na svět, svůj vztah k přírodě... O tom tenkrát lidé snili. Snad nikdo netoužil po přehnané modernizaci spojené s masovým ničením „bezbranné“ přírody, nikdo. Hudba, jako způsob svobodného myšlení, jako odpočinutí a odreagování se od nepříjemného stereotypu žití. Bohužel nebo snad bohudík se našli lidé jako Varg Vikernes, člověk a hudebník, jenž se nebál vystoupit z řady(i přestože vykonal skutky, se kterými úplně nesouhlasím). „Forn Sed“ je jen malým zadostiučiněním, ale dá se považovat za hodnotnou vzpomínku Vargovy tvorby a umění.

Střední tempo společně s mrazivou atmosférou dozajista patří k hlavním dominantám druhé vlny black metalu. Jednoduchost, nepříliš nápadité hudební postupy, jsou znaky, jenž odrazují od poslechu… Když říkáte, že tyto nedokonalosti k „bohaté“ hudbě nepatří, máte dozajista pravdu, ano. Jen si ale zkuste vzpomenout? Buďte natolik nostalgičtí, natolik otevření a nakonec snad i tolerantní. Byly všechny desky norských psů Darkthrone dokonalé? Nebo šlo především o atmosféru a do jisté míry o novátorství? V případě Pagan Heritage nemůže být o novátorství řeč ani v nejmenším, William se nesnaží žánr nijak předělávat nebo inovovat, jen staví na již mnoho lety osvědčených postupech. „Forn Sed“ je zaryto hluboko pod zem, underground jak se patří. Jsem zamilován do dřevního běsnění, Bože pomoz…


Snad jen duševně nemocný hudebník by si představoval ve své choré hlavě spousty peněz vydělaných za prodeje desky. Však je to právě naopak. Ony nespočitatelné sumy peněz vynaložené k vydání několika kvalitativně obstojných a vydařených kopií se už utápí v pekle nekonečného cash-flow. V tomto případě nebudu pět chvalozpěvy, na to je v případě Pagan Heritage ještě trošičku brzo.

„Forn Sed“ nebude znamenat pro mnoho lidí nic jiného než jeden lehkomyslný poslech. Neznamená to, že by postrádal jiskru. Vždyť toto dílo má hlavu i patu. Jsem si jistý, že největší hodnotu bude znamenat pro fanoušky Burzum! Strávil jsem u alba několik večerů a můžu říci, že jsem se dostal i k opakovanému poslechu starších Burzum. Ano…Pokud někoho z vás donutí „Forn Sed“ vzpomenout na Burzum, pak vězte, že splnilo svůj smysl!