Rád vzpomínám na rok 2005, kdy se „Hyperborea“ stala jednou z nejlepších nahrávek, které jsem slyšel. Poslouchám ji stále, i navzdory času si totiž dokázala udržet mou pozornost. Může za to lehce neohrabaný zvuk, který je však pouhým obalem pro zasněné melodie, jenž člověka nutí myšlenkami bloudit po horských skaliscích. Pak ovšem přišly dva počiny, které spíše než kvalitní black metal připomínaly úryvek Hitlerova norimberského projevu podkresleného kytarami. Jsem tedy velmi rád, že mohu Widara albem „Wotansvolk“ přivítat zpět mezi hudebníky.

Album je protkáno primitivními black metalovými riffy, což není nic překvapivého, jen s tím rozdílem, že většina z nich se alespoň snaží tvářit melodicky. Cesta skrze přístupnou melodiku (viz.“ Reconquering Atlantean Supremacy“) je poněkud snadnější než napříč komplikované riffy a novátorské postupy. Toho si je zřejmě vědom i Widar. Právě touto písní se dle mě album teprve rozjíždí. První skladba je intro, umně zpracované a druhá může ještě připomínat nedávné kousky (hlavně, co se vokálu týče, ale to je lehce záporná věc na celém albu).

Hudba novinky je kompaktnější. Může za to i zvuk; zastřený, málo hlasitý, ale ve své podstatě zní o třídu lépe než na minulých albech či skladbách. Vokál se nesnaží přebíjet kytary a bicí konečně postupují tak, jak by měly, a zbytečně se netlačí kupředu.

Mínusem opět zůstávají rychlejší pasáže. Ty nejenže zní špatně, ale ony zní divně, a v kombinaci s vokálem ještě hůř. Právě proto si na Bilskirnir cením tvorby, která se podobá „Hyperborea“ a tak se některé skladby na novince naštěstí tváří. Widar by si měl rozmyslet, jakou cestou se na dalších nahrávkách vydá. Buď tou melodickou, pomalejší, rozmanitější a přístupnější, nebo rychlou, nekompromisní a neposlouchatelnou. Jak můžete vidět sami, „Wotansvolk“ je jeden velký vzestup a pád...

To, že se autor snažil, dotváří jen fakt, že skladbu typu „Nebelheim“ by zřejmě čekal málokdo. Dvouminutovka pomalé kytarové hry, nemající ani vteřinku hluchého místa. Je to pár melodických postupů stále dokola, přesto velmi pěkně zahraných a zakomponovaných do sebe. Pokud to měl být ukazatel nového směru, proč ne. V následující, závěrečné skladbě, se Bilskirnir opět posouvá lehce vstříc předešlým nahrávkám, jen melodika je více dotažena. Vokál zbytečně nahlas a zbytečně moc odříkaných slov za sebou. Raději bych se držel frekvence 3 slova za 30 sekund, alespoň by se tak nekazilo to, co by mohlo být jinak fajn.


Ve finále bych řekl, že jsem i přes rozpolcenost spíše potěšený, protože jsem pomalu přestával ztrácet iluze o tom, že se dočkáme něčeho poslouchatelného. Rozhodně to není na nějakých 9/10 jako u Hyperborei, ale takových pěkných 6/10 by si tohle album zasloužilo. Pro své pěkné melodie.