Fire Chariot of Destruction je snad nejnekompromisnější album v historii elitní polské kapely Graveland. Neobvykle masivní a na Nás valící se dílo, pomocí kterého nám je servírována jedna z nejnenávistnějších (snad to s těmi superlativy nepřeháním :)) desek, které se na poli pohanského kovu kdy urodily. Typický nepříliš srozumitelný zvuk, který je schopen utvořit atmosféru středověkého bojiště pokrytého mrtvolami křižáckých vojáků. Epické skladby pojednávající o temném, starém a rodném. Asatru hodnoty opěvované ryzeji jak málokým jiným – to jsou “dnešní” Graveland. Kapela, která se může honosit “vyšperkovaností” svých skladeb, které je dobré poslouchat vícekrát pro lepší porozumění a prozření všeho na první pohled těžkého, možná i neslyšitelného či nesrozumitelného a snad i složitého – skvělým příkladem může být libovolná :) skladba z momentálního alba. Ať již zmíním moji nejoblíbenější skladbu Creator and Destroyer, jenž je v úvodu doprovázena libozvučnou trubkou či druhý titul River of Tears, který vyniká ženskými chorály v pozadí.
Čím častěji toto album nejen v rámci recenze poslouchám, tím se mi líbí více a více. Je v něm něco nepopsatelného, co si nejspíše musí najít každý sám. Díky tomuto faktu jsem schopen přiřknout Darkenovi neobvyklý tvůrčí potencial a to i přes nelibost, kterou ve mně tato osobnost s velmi rozporuplnými názory (myslím, že nejsou příliš vzdálené názorům Vikernesovým pár let nazpět) vyvolává. Graveland vždy měli (snad omluvíte plural) typický, dobře rozeznatelný rys ve svých skladbách a i z tohoto důvodu je spousta lidí naříká z monotónosti a neschopnosti překročit vlastní stín, který si povětšinou nastolí na předešlém či ještě starším albu (i přesto, že ušli cestu mezi “pure” black metalem a těžkopádným pohanským kovem, ačkoli to není cesta nejdelší). Zde je vývoj a přeskok :)zcela patrný – každá skladba je o kus epičtější, jak na Dawn of Iron Blades a také je schopna nabídnout podstatně více “skrytých” slastí, které jednoduše nesoustředěnému posluchači uniknou.
Omluvte mou očividnou patetičnost a neschopnost najít cokoli hodného kritizování, ale Fire Chariot of Destruction je dílem skutečně kvalitním, nabízejícím pagan metal v jeho čirejší podobě.
Určitě není albem hloupým, hitovým či “jednorázovým” - je třeba si na něj najít optimální chvíli a řádně si ho vychutnat. Pro mě je jistě jednou ze špiček minulého roku, ačkoli nepřineslo nějaké závratné překvapení, ale tomu tak nebylo ani v případě posledních Falkenbach.
