Ačkoliv lze spekulovat o trapnosti tohoto tvrzení, neboť zavání uhrovitostí adolescentských okultních kruhů, není sporu o tom, že Forgotten Woods jsou vskutku kultovním uskupením... Kráčející svůj pochod vycházkovým šlapotem již více než dekádu a přesto po celou dobu zůstávající jaksi v pozadí a z dosahu ostrých světel a pablesků populárního výsluní, to byl jejich způsob. Způsob, který také zaručil izolaci jejich hudebního stylu od škodlivého „chtění“ pozlátka chtivého publika a nedal tak vzniknout bujení neoriginality a utlumení vlastní muzikantské vnitřní vůle. Výsledek je nasnadě: Ztracené Lesy si i nadále jedou svůj, ničím z venku nedotčený hudební sloh, který v zakonzervované podobě pomalu vyzrál a který nám s lehkostí sobe vlastní elegantně servírují na talíři v podobě nového počinu. „Race of Cain“.

Zanechme však i nadále novinářského prejtu, pokusme se nechat unést mocnou silou imaginace a stále zůstaňme u představy pokrmu. Jak by vypadala, chutnala a voněla hudba z nového počinu, kdyby by byla převedena do formy takříkajíc „žvance“? Rozhodně velmi překvapivě. Dostalo by se nám prostého pokrmu, nesnažícího se zaujmout extra nazdobenou fazónou. Nečekejme tedy šlehačkové pyramidy ani extravagantní výkresy z pyré, ale zprvu spíše jednoduše vypadající krmi, která by ovšem v našich chuťových pohárcích rozehrála zajímavou a nepříliš uprodanou kompozici... Ale POZOR! Těm, kdo si navykli na příjemnou velejemnou, ne-li ambrozijní krmi v podobě předešlého alba „Curse of Mankind“, těm by zprvu mohly po naplnění jejich rozmazlených žaludků hrozit solidní zažívací obtíže... Žádné načinčané laskominy, avšak ani primitivní žranice nízkého plebsu, z muzikálního hlediska Lesy působí vyrovnaně a to hned ve více směrech.

Vícerozměrná neutralita, její projevy najdeme na albu všude: Samotný hudební styl, působí možná skromně, což není daleko od pravdy, nesnaží se zaujmout barokními kudrlinkami, táhne na cíl bez zbytečného švitoření. Avšak, bylo by velmi unáhlené nařknout jej z primitivismu, protože na druhou stranu stojí hudební proud Lesů na zřetelně vyhraných a secvičených nohách. Záměr působit prostým dojmem je tak prokouknut, za vědoucího úsměvu je opona vytažena a mistři kumštu před námi stojí nazí, snad mírně stydliví po tomto odhalení…

Dalšími závažími na polárních stranách vah je poměr rychlosti, na jednom kraji zde máme pomalejší, rockující písně („One Day“, „Intolerance is the New Law“) a tom druhé zde máme syrové, bordeloidní BM vypalovačky („A Ladmine Reprisal“, „Jedem das Seine“), které jsou navíc velmi příjemně karbanicky proloženy, takže by se nedalo hovořit o tom, v které části je album rychlejší a naopak…

U „rockovosti“ nahrávky bych ještě zůstal, nebylo sporu o tom, že po období seberealizování v podobě „depka-rockových“ Joyless, se toto směřování nezbytně podepíše i na výsledném zvuku Lesů (V jejichž znovuzrození jsem však příliš nevěřil…). Ten je podle očekávání řádně bigbítový, nulová údernost, avšak příjemné odšlapávání. I sypavé částí působí spíše jako zrychlený syrový punk než black metal. A to vskutku není na škodu, pánové jsou zkušení hudebníci a je zcela evidentní, že na albu nic není ponecháno náhodě. Vše je výsledkem umělcova záměru, navzdory evidentní snaze o jistou organičnost, která ovšem dosahuje svého předsevzetí…


Avšak, co mě chytilo za mé tukem obrostlé srdce, je píseň „The Principle and the Whip“ s hostující zpěvačkou Anne Lise Frøkendal. Jemně brnkající kytara, dívčí hlas, mírně evokující Islandskou umělkyni Bjork, zkrátka skvělé…

Vzato kolem a kolem, reunionové album Forgotten Woods nabízí velice příjemný, jemně syrový a oproti předešlému albu velice šokující poslech, pohybující se někde mezi jednoduchostí velmi raných Darkthrone a bigbítovostí Joyless. To dohromady spojené do velmi slušivé organické fůze…