When technical standards domain more and more the arts – Nargaroth remembers! Inu, tato fráze má, pro někoho boh*žel, pro jiného naštěstí pravdu, tedy alespoň pro novější tvorbu, orámovanou předposledním rozporuplným albem „Prosatanica Shooting Angel“. Není se totiž čemu divit, že posluchačská obec, zmlsaná melodicky silnými záležitostmi jako „Geliebte Des Regens“, popřípadě „Rasluka part II“, musela být tímto syrovým nářezem poněkud zaskočena a mnozí se domnívali, že jde o podstatný krok zpět, i když to byl zřejmě Kanwulfův evidentní záměr… A nyní No Colours vytahují na svět Reného další dílo – „Semper Fidelis“, album natočené roce 2001, v časech zlovolných Dedikačních Monumentů… Bylo by nepochybně bláhovostí čekat na tomto počinu byť jenom náznak odklonu od na dřeň projeté koleje Kanwulfova stylu. Jak jsem již naznačil v předchozím odstavci, Nargaroth má dvě tváře, jedna je neurvalé zlo, ta druhá je založena na atmosféře, neřku-li melancholickém vyznění. Není těžkým úkolem přijít na to, kterou z těchto stran „Semper Fidelis“ povícero dominuje. Již první vál, uvozený předešlým, kostelním intrem se dá symbolizovat několika hesly: perlící kytarové, jednoduché a zároveň výrazné motivy, pověstný vřískot a neskutečně nabasované kopáky.
Nejsme překvapeni a zároveň cítíme jistý druh uspokojení, protože dokud nebe bude modré, voda mokrá, bude i René hrát svým zatraceně osobním způsobem. Zvuková produkce neměnná, album se spíše drží ve středním tempu, již jsem zmínil dunivé kopáky, ano, album je po stránce bassů velmi nahulené, občas pociťuji nutnost tlumení subwooferu. Má smysl se rozepisovat o melodické stránce? Kdokoliv, kdo slyšel jakékoliv dílo autora, pochopí.
Kde jsou Nargaroth někdy až drze primitivní, jinde blahosklonně kynou s náznakem geniality…Dalším poznávacím prvkem tohoto projektu je také solidní délka všech děl, ani tentokráte nás Kanwulf neošidil a nabízí nám rovnou přes hodinu hracího času, do kterého se počítají i rozličná zvuková intermezza..
Písně jako „Der satan Ist´s“ (mimochodem vrcholící velmi zajímavým a na Kanwulfovy poměry netradičním sólem), „Vereinsamt“, „Semper Fi“ anebo „ I Got my Dead Man Sleep“ jsou ukázkami vynikající klasické hrubozrnné černěkovové práce, deska samotná nenudí (tedy alespoň mě) i když , přiznejme si, ani neohromuje.
Kdo má rád Nargaroth, poslechne si tuto nahrávku se zalíbením (avšak nebude dosahovat extra orgastických stavů), zatímco jeho vkusový oponent s gustem tento výtvor shodí se stolu. Kvalitní, neurážející práce z roku 2001… Já bych ale raději už slyšel Kanwulfa 2007, nemyslíte?
