Británie, Andrew Curtis-Brignell, oživené umění a hodinová hudební extáze. „Caïna je Dantovo na věčnost zamrzlé jezero; bezedná trhlina vyplněná černočerným ledem, s hladinou rozechvělou nářkem nespočtu prokletých duší, z kterého není úniku.“
Prvá píseň, tedy spíše jakési intro zní jak industriálně/harsch noisový chaos, leč hle, tu se v těsném sledu začne z reproduktorů linout pomalá a velice teskná klavírní melodie, po níž navazuje emo hlas zpívající o tom, jak je život very hard. Rocková kytara poté zahraje menší intermezzo a dál čeká desetiminutová sekvence jak z dílny depresivních BM band, která zní jako mix Hypothermie, Xasthur a Elysian Blaze s odpovídajícím suicide vokálem.
Když už myslíte, že kotrmelců bylo dost a rytmus a feeling alba by se mohl ustálit, jsou za námi pouze tři písně a následuje smutná a tesklivá kompozice v pomalém tempu, s nesmírně sladkým vyzněním. Ukolébaná mysl pohlazena hypnotickým hlasem zpěváka a recitátora v jednom však zbystří při dalším kusu, kde můžeme zaznamenat prvky skočnějšího neofolku a ambientu, opět s podmanivou recitací textu. A tu najednou… black metal. A funeral doom metal. A další a další melancholický chaos sestavený do dokonalých hudebních obrazů.
Při poslechu se ani nedá zamyslet nad teoretickými stránkami tvoření hudby, nejde jednotlivě vnímat kvalitu vokálu, zvuk, ani hráčovu vládu nad jednotlivými nástroji. Nebo vás spíše ani nenapadne o něčem takovém přemýšlet, protože by se celý feeling zbytečně rozkouskoval. Tohle album je třeba vnímat jako celek, neoddělovat jednotlivé složky toho fascinujícího lektvaru zhudebněných myšlenek a pocitů.
Musím říct, že tohle opravdu není nudná záležitost, jak by se na první poslech mohlo zdát, nýbrž hudební opus složený ze zdánlivě nesouvisejících kompozic a stylových kotrmelců. Máme tu čest s geniální člověkem, který se nenechává svazovat zaběhnutými teoriemi a dokáže dát dohromady naprosto nesouvisející náměty a témata. Spíše se mi zdá, že Andrew nám předkládá dokonale zhudebněnou poezii psanou v nesmírně složitých verších, ale která v konečném výsledku dává dohromady jednoduše znějící celek, jenž vám přijde přirozený stejně jako fakt, že nebe je modré a tráva zelená. Úplně vidím, jak si A. jen tak chodí po světě a tu a tam si pro sebe utrousí pár not, písní, básní; to vše s lehkostí baletní tanečnice.
„Mourner“ je dokonalá snová zpověď myslící bytosti a já se ptám; je opravdu možné se do té hudby vcítit, vnímat onu odlišnou individualitu a proniknout do duševních zákoutí osoby, kterou ani neznáme? Někdo přemýšlí ve slovech, někdo v obrazech, či verších a někdo dokonce v hudbě.
Ani po několikerém poslechu jsem „Mourner“ nepochopila a nepronikla do jeho tajů a záhadných rytmů. Toto album není pro fanoušky ryzího black metalu, ale pro osoby, které už hudebně povyrostly a zajímají se i o jiné sféry. Mimoto musí mít rádi melancholii a nad hudbou se umět zamyslet.
Po prvním setkání s Caïnou jsem se ji snažila alespoň zčásti zařadit do nějaké škatulky, ale po pár chvílích strávených s touto muzikou jsem to prostě vzdala. A seznala jsem, že Curtise-Brignella bych ocenila prvním místem v neexistující soutěži o to, jak na jedno album nacpat co nejvíc hudebních stylů.
Co jsem měla možnost poznat, jeho hudba má neskutečnou atmosféru. Kdo se do ní pustí, čeká ho hodina bezvládného ležení kdekoli se zavřenýma očima, zcela bez možnosti ovládat své tělo, natož vlastní myšlenky a pocity, které jakoby se zbláznily a bombardují vnímání silou několika kulometů. Opravdový zážitek!
