Nemohl jsem si vždy nějak pomoci, ale i přes mnohdy velmi kladnou kritiku, jsem nebyl schopen do Kimova hlavního projektu Hypothermia proniknout. (Pokud pan T. nyní čte tuto recenzi, nepochybně ohýbá pysk v opovržlivé grimase, které mu ostatně jdou vskutku zručně.) Demo „Självdestruktivitet Född Av Monotona Tankegĺngar“ bylo monotónní přesně jak letáčky slibovaly, na můj vkus ale asi až moc. Loňské album „Köld“ možná skrývalo dobrý potenciál, avšak „mrazivá“ zvuková produkce jej nemilosrdně zahalila do svých hávů. Album „Veins“, to už je trochu jiná káva, nýbrž nějak jdoucí mimo mé sluchovody. Snad nezvyk, možná i absence správné nálady, která, jak se ukáže, je pro poslech Hypothermie klíčová…

Náš příběh ale začíná v místě, kde se duše scházejí o volných chvílích, aby prolily svá hrdla a užili si procesu socializace s přáteli (Eventuelně svá zmučená těla zmydlili etanolovým bičem hezky o samotě.) – kde jinde, než v knajpě. Onen večer se ukázal vskutku strašlivým, když byla lihová hydra vypuštěna, šlehající stovkami jazyků, které se v transformaci v nejrůznější pálenky, samohony a snad i paliva, chtivě vpíjely do žaludků a mozků nebohých stolovníků. Mysl ustoupila do pozadí a mé zničené osobě pouze předkládala útržky obrazů, světel a zvuků. Intelekt mě zradil a nechal na jakési přiblblé tancovačce mé tělo pracovat na plné obrátky až do úplného vyždímání… Inu, a stejně jako i po sebelepším jídle přichází se servilním úsměvem pan číšník a předkládá nám účet, vrátil se druhý den do mě člověk a udělal totéž… Vůbec se při tom ale nesmál…

Probuzen za nesnesitelné bolesti, kdy snad lebka se mi roztříštila na miliony střípků, ty jako chňapnutí masožravé rostliny implodovaly a zaryly se silou do mé kašovité šedé kůry. Nestávaly, podobajíc se maniakální armádě příklepových vrtaček, bodaly a hrabaly, jako by snad toužily setkat se ve středu. Vymotal jsem se jsa notně zmaten s peřin, motal se po bytě v zoufalé snaze něčeho se zachytit. Když se stav zdál stabilizován, přišla rána další. To mé zažívání, naleptané kvašenými jedy, vydalo bolestný jekot, vyvolávající hrůznou představu, že můj žaludek je vystlán armádou v nelidské agonií křičících úst. Po maniakální bolesti přišla spolu s pokleslým psychickým stavem i otupělá apatie… Ztěžka jsem usedl do koženého křesla a za nikoliv nepřítomného (Nepřítomnost totiž podmiňuje přítomnost někde jinde, to u mě ale nešlo, já jsem zkrátka neexistoval.) pohledu se rozhodl si pustit hudbu. Shodou náhod se ke mně dostala nová nahrávka "Rakbladsvalsen" od Hypothermie. Proč tedy ne?

Začátek skladby „Del 1“ nenechává na pochybách, že jde o Kimovu práci; klasické střední tempo, hutná jednolitá kytarová stopa, občas zazní zkroušený autorův skřehot. Basa vybrnkává ponuré údery. Pohřební melodie, to celé rozložené do 35(!) minut. Monotónní, ano, ubíjející, ano, ale v právě v tom smyslu kdy nejenom, že nám to nevadí, ale dokonce přímo chceme být ubiti! Ideální pro sezení v potemnělém pokoji, kdy utkvělý pohled z okna doplňuje pouze napjatý klepot vlastních končetin v nervózním Staccatu. Tato píseň je z repertoáru této desky pro Kima asi nejklasičtější, evokující „Veins“ jak zvukem, tak hudebními principy.

„Del 2“ je dílem naopak velmi překvapujícím, svižným a ukazujícím autorův kumšt. Začínající interesantní vyhrávkou, která po obligátním zopakování a chvilkovém vystupňování atmosféry přejde do vcelku klasické black metal/rockové polohy, která ovšem Hypothermii velice sluší. Melancholická melodie, pochodující svižné tempo, zavánějící snad příslibem úsvitu, zakončená vybrnkáním celého motivu, které v pár následných úderech zmizí do nicoty, ze které všechny písně této nahrávky v průběhu hracího času vystupují a opět v ní zanikají.


Třetí kus bych osobně nazval hymnou nejzoufalejší, intenzivní, smutná tónina, snad nejnemocnější vokální party z celé nahrávky, trýznivý prožitek.

Přichází kus poslední, čtvrtý… Pokud si pamatujete akustickou pasáž z poloviny písně „Counting Hours“ z „Veins“, tak bych rád upozornil, že nyní nám Kim předkládá akustickou píseň celou. 11 minut mrazivých úderů do strun, podbarvených úspornými bicími. Naprosto deprimovaný, studený, odlidštěný zážitek. Takhle zní hymna pražské zimy, kdy člověku nezbývá nic jiného, než čumět na olysalé stromy, mrtvou trávu a šedivé budovy…

Budu upřímný, zprvu bylo mé mínění o Hypothermii ne příliš valné, je to lepší, než kdybych tvrdil, že jsem byl odjakživa její oddaný fanoušek, jako to v dnešních dnech dělá každý druhý. Avšak z postupem času jsem snad dokázal podchytit její kvality a „Rakbladsvalsen“ mi otevřelo pomyslné brány do tohoto zvláštního světa, ve kterém já zpětně nacházím zalíbení. Každý tvor mé své Těžké Hodiny. „Rakblavadsen“ je jejich hymnusem…