Velmi chladný středeční večer se nesl v duchu ještě chladnějšího blackmetalu pod hlavičkou proslulého Metal Swampu. Raven se činil a pozval 5 skupin, z toho 4 zahraniční. Každá z nich hraje velmi odlišně, takže byl důvod se těšit opravdu na všechny účastníky. Tentokrát se však akce neodehrávala na Svatoboji, ale na neméně známém Favále.
Byl jsem již před příchodem zvědav, jaká bude návštěvnost této akce. Štěstí tentokrát nepřálo a celkem přišlo 88 návštěvníků :-). Ravenovo mírné zklamání bylo znát, ale co naplat...
Začátek akce byl naplánován na šestou hodinu večerní, já s doprovodem jsme dorazili něco po půl sedmé a nakonec jsem litoval, že jsme nedorazili ještě později. Technické problémy posunuly začátek akce až někam k půl osmé. Sekhmet měl sice nazvučeno již kolem našeho příchodu, avšak než nastal jejich čas, proběhla na baru asi hodinová debata o ranných začátcích Mayhem s člověkem co black metal nemá rád, ale líbí se mu album „Deathcrush“ :-).
Čas běží neúprosně kupředu a zmalovaní SEKHMET, jak je všichni dobře známe, už nastupují na podium. Ozve se black fucking metal ze Setových úst a již se rozjíždí necelá třičtvrtě hodinka děčínského blacku. Většina osazenstva spoře naplněného Faválu se přesune před podium, neboť bylo na každém vidět, že už je nedočkavý.
Od počátku mě překvapoval vcelku povedený zvuk. Nikdy předtím jsem na Favále na žádné black metalové akci nebyl, takže nemohu srovnávat, ale první dojem byl velmi dobrý. Postupem času se zvuk ještě trošku zlepšil a já byl vskutku spokojen. SEKHMET jeli jako formule v neúprosném tempu. Zazněly staré skladby, ale dočkali jsme se i novinek z chystané desky „Okularis Infernum“ a coveru od Master´s Hammer. Necelá čtyřicítka přihlížejících se postupně zahřívala až do samotného konce a děčínská parta získala sice nikterak velké, ale aspoň nějaké ovace. Mě osobně se vystoupení líbilo více než na Svatoboji.
Usedám zpět na bar a čekám, co předvede italská TUNDRA. Kapela je pro mě naprostou neznámou. Nikdy před tím jsem s ní neměl tu čest, takže jsem byl samo sebou velmi zvědavý, co předvede. Za několik málo minut se již začíná zvučit a kytarista (který ve mně evokuje nedávnou návštěvu ZOO a pandí výběh) se začíná rozehrávat. Zvuková zkouška mě bavila do chvíle, než přišel zpěvák Raven. Jeho naprosto šíleně upravený vokál mě od první chvíle vadil. Názor jsem nezměnil i po začátku setu. Nejenže mu nešlo ani mezi jednotlivými skladbami rozumět, ale vokál naprosto překryl všechno, o co se zbytek kapely snažil. Velké zklamání. Jinak bych nemohl tento set nazvat. Ve chvílích, kdy Raven nechrčel, se muzika vcelku dobře poslouchala. Můj názor je, že instrumentálně by to bylo asi tak 3x zajímavější. Ačkoliv několik fanoušků zběsile pařilo, já to nevydržel a šel jsem radši zhlédnout distro a pokecat s kluky od Nagy.
Od následující smečky jsem si sliboval něco víc. Už jen, že se jedná o francouzskou bandu mi přidávalo na očekávání. Francie je pro mě takovou zárukou jisté kvality a specifického stylu. I VORKREIST pro mě až do této doby byil naprostou neznámou. Doufal, jsem tedy, že nebudu tak zklamaný jako z Tundry. Což se naštěstí nekonalo.
Kombinace black a death metalu je pro mě osobně docela nezajímavou, ale v podání VORKREIST to jaksi zázračně fungovalo. Po celý set jsem se nemohl ubránit pokyvování hlavou a podupávání si. Mužské osazenstvo vypadalo vcelku potěšeno, že čtyřstrunný nástroj ve svých rukou dřímala velmi šikovná černovláska Hellsukkubus, vlastním jménem daleko přitažlivějším, Marrienne. Navzdory tomu, že mi jednotlivé skladby připadaly jako by je jely přes kopírák, živá kompozice byla úderná. Obzvláště se mi líbila práce tlučmistra Terrora, který poprvé za večer předvedl trošku té techničtější práce. Zvuk byl na poměrně destruktivní styl hraní dobrý; v tuto chvíli již za zvukařským stolem seděl do konce akce francouzský zvukař, který se co jsem viděl, neustále staral, jestli je vše v pořádku.
Někteří jedinci už dřímali na barových stoličkách, kdežto já nabíral s pomocí semtexu sílu na následující kapelu. Nutno podotknout, že na ni jsem se těšil ze všech nejvíce. Řeč je samozřejmě o další partičce z Francie, tentokrát však trošičku jiného ražení. Ano, jsou tu BLACKLODGE se svou diskotékou, jak to mnozí nazývali. Částečně mají pravdu, protože industriální část je velmi ovlivněna množstvím látek, které kapela užívá. Což bylo dosti znát i na image. Vincentův stahovák měl místo hřebíků injekční stříkačky různých velikostí. Vskutku zajímavý nápad. Ale zpět k vystoupení. Rozezněly se první samply a před pódiem v tu chvíli postává maximálně dvacítka přihlížejících. Velkou část z nich tvoří asi všechny dámy, které koncert navštívily. Obzvláště pak drobná blondýnka, která se svíjela jako na diskotéce. Jak jsem si všiml, byla středem zájmu snad více než BLACKLODGE. Každopádně tou já jsem se nenechal rušit, protože zrovna začínal „Iron Icon“, můj nejoblíbenější vál. "From the Black Hole NeXus > Gates are Opening.." Ano, skutečně jsem si je užíval, každopádně určitě ne tolik, jako dvojice, která si to beze studu rozdávala při boku pódia. A slečna v kostkované sukýnce hopsala po svém příteli v rytmu „PsychoActive SataN“. Ačkoliv se Blacklodge nedostalo moc zájmu a ovací, pro mě to byl samozřejmě nejlepší koncert večera.
Proběhl krátký rozhovor s členy Blacklodge a než jsme se dostali k tomu hlavnímu, už přichází na řadu poslední grupa, shodou náhod stejného jména jako já. HORNA je finskou kapelou hrající již 14 let. Jejich desky se vyznačují, alespoň tedy ty co jsem slyšel, dosti nečistým zvukem. Tudíž jsem byl zvědav, co předvedou živě. Hned po první skladbě ze mě všechno to negativní očekávání spadlo a já měl ihned favorita na zvuk večera. Ano, skutečně, HORNA měla výborný zvuk, snad lepší než bych mohl čekat. Veškeré kytarové postupy byly výborně rozeznatelné a jelikož tracklist obsahoval vyloženě hitové pecky (názvy po mně nechtějte, kdo se v tom má vyznat), bylo o zájem postaráno. V tu chvíli byl skutečně celý Favál před pódiem a sledoval Jeskyni až do jejího konce. Set končil něco kolem půl druhé v noci, což bylo, kvůli následnému vstávání ráno do práce předzvěstí krásného pracovního dne. Ale rozhodně toho nelituji. HORNA mě nejen překvapila, ale vystoupení mě strhlo do kotle i k házení mou čerstvě ostříhanou hlavou. Obzvláště Corvusův vokál mě dostával do pokročilého stavu šílenství. Střídání klasického krákoru s mírně agonickým vokálem – euforie.
Nic však netrvá věčně a i já už se pomalu loučím se všemi, co na Favále zbyli až do samotného konce. Usedám do auta a s mírným pískáním v uších budím své dva kolegy, kteří to kvůli pokročilému stavu únavy zabalili už dříve. Přišli jste o hodně, dodávám, startuji a odjíždím domů. Středeční den se vyplatil. Rozhodně lepší než zůstat doma a plnit "manželské povinnosti".
