Možná budu vypadat jako buran, že u black metalu piju víno, nechčiju na lidi okolo a nekrkám do rytmu, ale řekl bych, že k hudbě, s kterou budete mít v následujících řádcích co dočinění, to sedí dokonale. Představte si totiž, že vysadíte zcela novou vinici a nemusíte čekat 10 ani 5 let, stačí Vám tři roky na to, abyste měli víno, o kterém bude spousta degustátorů říkat, že je výjimečné.

Valkyrja, toto jméno samo o sobě na mě zpočátku nepůsobilo přitažlivě, natož „čistě“ black metalově. Přeci jen bych čekal nějakou folkovější veselku či kapelu s pagan metalovými kořeny. Jenže, zdání klame, tak jak tomu bývá v životě mnohokrát. Valkyrja v sobě nemají ani stopu folkovosti, ani stopu ničeho méně ryzejšího, než je prachsprostý black metal.

„The Invocation of Demise“ se u mě postaralo o zatím jeden z nejintenzivnějších zážitků letošního roku. Hudba založená na technických základech á la noví Watain, ve které se střídá jak známá black metalová neurvalost, tak i nekompromisnost a brutalita. Myslím, že bez veškerých skrupulí je debut Valkyrja veden ve vědomí, že se odehrává rok 2007. Všechny nástroje jsou zasazeny v průzračném a uhrančivém zvuku, obě kytary se čitelně doplňují a vyváženost celého tohoto „koncertu“ je mimořádná. Vokál není nijak extrémní, stejně jako tomu je již u zmiňovaných Watain, ale spíše vsází na srozumitelnost a pečlivé rytmické vsazení v hudbě.

Vše efektivně spolupracuje a společně si dopomáhá k tomu, aby album od poloviny gradovalo nezadržitelným tempem. Jestliže počátek mi přišel nadprůměrný, ale pořád mu něco chybělo k dokonalosti, postupem času se všechny teorie ztrácí v mlze a Valkyrja z Vás dělá nepřítomné jedince, kteří nespustí ruku z tlačítka play. Může se totiž klidně stát, že skladby jako „Sinister Obsession“ či „Frostland“ si pustíte třeba dvacetkrát po sobě. Pro tento efekt existuje jednoduché vysvětlení. Celý tento debut v sobě skrývá hodně linek, které působí melodicky, ale nejsou vtíravé. Jejich krása se odhaluje postupně a nikdy skladby nemáte po pátém puštění oposlouchané. Navíc se nedá říci, že dopředu víte, co následuje. U mnohých kapel se dá odhadnout, že nyní přijde vyhrávka, posléze něco dalšího. Ne, Valkyrja je v tomto nepředvídatelná a to jí šlechtí z každého úhlu pohledu.


V dnešní době je velmi složité v black metalu něco nabídnout. Ví to každý a každý to také neustále dokola říká. Vězte však, že se vždy najdou tací, kteří se k mase postaví zády a budou chtít vytvořit něco vlastního, ale i přesto, že si zachovají stylovou příslušnost a ani o píď ji nepřekročí, natož rozvinou.

V dnešní době je kvalitní zvuk velmi dobrým tržním artiklem, většina kapel si však neuvědomuje, že čirá produkce odhalí nedostatky, chyby a nulové riffy. A abych po tisící „The Invocation of Demise“ pochválil, řeknu, že nedostatky jsou pro toto album pouhým stínem, který se krčí v rohu a čeká na svou šanci. Dá mu někdy kapela šanci? S takovýmto potenciálem je velmi lehké se pousmát a poslouchat dále.