Nastává nejkrásnější období v roce a k dlouhým večerům plných nenávisti a ne-zrovna-veselých myšlenek, s čímkoliv alkoholickým po ruce, je třeba si naservírovati něco málo ztělesněné hudební melancholie a smutku. Dle toho se pravděpodobně řídí i většina autorů depresivní hudby, kteří si říkají, že veselosti netřeba a na nás se odevšad začaly valit myriády velmi kvalitních projektů. Že to všechno nelze poslechnout na jeden zátah mi došlo, když po třech týdnech DSBM/funeral doom maratónu mi začalo být „tak-nějak-divně“, i když se v přehrávači právě točilo CD Myrkgrav, které má do funerální muziky vskutku dost daleko. Můj zájem o vše depresivní tentokráte obrátil zraky své zamžené přes oceán ke Spojeným státům americkým, konkrétně ke Kalifornii. Tam žije a poměrně čile tvoří člověk jménem Hètre, který mimo jiné přispívá svým umem do mezinárodního a mnou velmi oblíbeného projektu Deep-pression. Vůbec první, co mě na Triste zaujalo, bylo logo kapely, které vedle velice krásných log Senthil a Xasthur považuji za nejzdařilejší, co jsem kdy na svých toulkách hudbou potkala.
Hètre má zatím má na svědomí tři dema, splitko s Recluse a dvě EP; „V“ (všechno samozřejmě neprodejné) a poslední „Audial Suicide“, které si dnes vezmu pod drobnohled. Album o třech písních má stopáž necelé půl hodiny, takže se setkáváme s obvyklým vzorem u takových projektů, tj. žádná píseň nejde ani zdaleka pod pět minut. Jinak jsem opravdu ráda, že se tvůrce nedrží onoho protivného zaběhnutého dogmatu a netvoří hudbu jen pro těch pár ‚vyvolených‘ a jizvami ‚spřízněných‘ kumpánů, kteří jsou v zájmu pravého undergroundu schopni tolerovat šílený zvuk a nikoliv dokonalou produkci. Zvuk je tady naopak nad očekávání průzračný, nikde nic nešumí a všechny nástroje včetně nepostradatelného suicidálního vokálu do sebe bezchybně zapadají a celé je to takové milé na poslouchání.
Písně jsou sice dlouhé, ale plné zajímavých momentů a zvláštností, takže těch v průměru deset minut uteče jako krev do odpadní roury. Zvláště „Failure“ je v tomto vyvedená, neb krom hezkých a zajímavých melancholických melodií a jedné skoro harsch-noise sekvence se dočkáme i tří ‚stopů‘, po kterých se nachází svižné rockové vybrnkávačky, podmalované řádně bolestným vokálem a bicími. Potěšená a natěšená si tedy pouštím kus druhý, „Untitled“ a co se mi vzápětí neline z reproduktorů? Ano, i za velkou louží znají Silencer! Hètre mě tím dosti příjemně překvapil, ještě jsem totiž neměla tu čest setkat se projektem, který by stvořil cover na moji nejoblíbenější skupinu. Do Nattramnovy údernosti a Leerovy (ex-Shining) kytarové zručnosti má sice pořád tak trochu daleko, ale „Sterile Nails And Thunderbowels“ se mu docela vyvedla. Poslední „Lacrymal“ se nese ve stejném duchu jako „Failure“, má obdobné postupy a stejnou melodiku, i ta rocková část se tam najde. Ovšem dočkáme se i agresivní půlminuty, která funguje jako příjemné zpestření pomalého tempa, kterým je celé album prostoupeno. Tady si také Hètre více vyhrál s vokálem, mimo obvyklého bolestiplného jekotu můžeme zaslechnout i chrchlání, skřípot, vzdechy umírajícího, nějakou tu zoufalstvím prostoupenou recitaci a dokonce i velice pochybný a hlavně falešný pokus o vokál čistý, který však v žádném případě není na škodu.
Nějakou agresivitu a progresi zde určitě nehledejte, u „Audial Suicide“ se dá spíše jen rozjímat o tom, jak je všechno na nic a notovat si s tvůrcem o tom ošklivém a zlém světě. Na závěr bych jen chtěla poznamenat, že sice nejde o nic převratného a pár chyb se na albu nepochybně najde, ale celé je prostoupeno tak hořkosladkou melancholickou náladou (která je mimochodem dosti podobná atmosféře na posledním albu Hypothermie), že ty, kteří se o takovou hudbu zajímají více, to prostě donutí album si oblíbit a docela často se k němu s potěšením vracet.
