Ať přemýšlím jak přemýšlím, v mém úhlu pohledu jsem byl ještě donedávna naprosto přesvědčen, že perspektivní, „schopná“, s vysokými ambicemi vyzbrojená kapela, jenž se hodlá projevovat také při živém hraní musí dohromady počítat alespoň tři členy. Aby byla obsazena kytara, baskytara a v lepším případě bubeník (existují automatické bicí, ale lidská práce je nenahraditelná). Nenarážím na méněčlenné kapely nebo projekty, chci jen naznačit, že jsem si nedokázal představit na pódiu účinkovat pouhé dva muže, a to zpívajícího kytaristu a bubeníka.

Předlouhé dny jsem přemýšlel a snažil se upomenout na jedinou kapelu, u které by platily tyto kritéria. Ve výčtu „zvučnějších“ jmen se pohybuje pouze jeden ukazatel tohoto ojedinělého hudebního „podmětu“.

Už jste dozajista přišli na to, že si budu na paškál zvát německé duo Morrigan. Morrigan jsou poměrně „mladou“ kapelou, pokud se takto dá toto „duo“ vůbec nazývat. Na scéně se pohybují od magického letopočtu 2000. Možná, že právě tento rok byl jejich šťastným, vždyť hned léto na to vydali svoji prvotinu. Ač šlo o prvotní desku, musím říct, že jsem si ji hned oblíbil... Úctyhodné je, že vlastně vůbec nezahálí. Vždyť s každým nadcházejícím rokem jsme se těšili z každého dalšího počinu. Člověk by řekl, že půjde o méněhodnotný materiál, nebo přinejmenším o stále se opakující situaci. Není to tak, každý, kdo se pečlivě brodil celou diskografií kapely, může s klidem v duši a s čistotou svědomí prohlásit, že s každou deskou přišli Morrigan s něčím jedinečným a novým. Sám za sebe říkám, že do světa nevypustili žádnou „slabou“ desku!

Nyní se budu snažit přikročit k „aktuálnímu“ počinu. Morrigan vždy měli krapet ztíženou pozici oproti svým kolegům. Ne vždy se na deskách objevovala baskytara a v tomto případě ač místy nelogicky opadal zájem fanoušků o jejich hudební prezentaci. Osobně si myslím, že je to nesmysl. Proč hodnotit kapely podle toho, zda je přítomna baskytara nebo ne? Beliar je opravdu velice šikovný hudebník a zvládá svou kytaru na výbornou. Vytváří si svůj jedinečný styl, při kterém se struny zařezávají do zápěstí jako žiletka do žil. Nebezpečně nabroušený zvuk je jednou z mnoha jistot, kterou se Morrigan ohání. Beliar si mistrně pohrává s rychlostí a technikou se kterou se opírá do svého nástroje. Místy mučí svou kytaru s takovou zběsilostí, až se člověku ježí chlupy na hrudi a zádech. Je to přemíra emocí, která se noří s každou skladbou. Ať už jde o zběsilá tempa, která připomínají děsivé dějiny a bitvy keltských národů nebo pomalá kytarová sóla s vysoce promyšlenými okamžiky. Jde o geniální způsob podání skladeb.

Mnoho lidí se dívá na atmosféru desky, i já jsem tím člověkem. Má chabá znalost jazyka anglického mi značně komplikuje „čtení“ textů a proto je jasné, že doba strávená nad jednotlivými překlady je „mírně“ prodloužena. Oba hudebníci ve svých textech vyobrazují mýty, ale také skutečný život keltských národů. Obdivuhodné je, že se snaží poukazovat na dějiny s nadhledem na současnou dobu, což není vždy snadné. Je krásné pozorovat jak texty splývají s hudbou, válečně laděná skladba se nese v extrémním tempu s agresivním podtextem. V jiném případě jde o krásnou epickou skladbu s pomalým aranžmá a těžkými riffy. Velice pozitivní skutečností je Beliarovo hrdlo - je velice talentovaným vokalistou. Disponuje všemi přednostmi black metalového zpěváka, to však není vše. Dokáže svůj hlas posadit do extrémně vysokých pozic, ale co víc, umí se prezentovat také čistými zpěvy.

Znovu se vrátím k přenádherné atmosféře. Miluji chvíle plné epiky, kdy jsou struny vybrnkávány velice pomalu a tvoří dlouhé neutuchající melodie. V tomto případě mnohokrát zmiňovaný Beliar volí čistý vokál, jeho kolega Balor uchopí paličky trochu méně obvyklým způsobem a vsadí na melodické podání svých bicích. Zpomalí údery do blan a opře se do činelů. Je to krása... Nejde o bezhlavé běsnění, ale o melodické splynutí mysli dvou duší hudebníkových. V tomto a také v jiných případech jsou Morrigan svým způsobem originál.


Jsem rád, když můžu napsat pozitivní hodnocení, ale i přesto, jeden bod se mi ke konceptu „The Damned“ nehodí. Příliš se mi nelíbí samply a intra, jenž Morrigan použili. Ale i teď může jít jen o mou subjektivní překážku. Možná, že někdo právě oceňuje takovéto „vložky“, ale mým názorem je to, že se ke konceptu desky nehodí. Zdá se mi, že v tomto případě si Morrigan občasně „protiřečí“.

I přes tyto méně podstatné zkutečnosti jsem si jist, že jde o jednu z nejlepších desek jaké kdy Morrigan vytvořili. Jsem skutečně rád, že se má sbírka může pyšnit i takovouto nahrávkou, nahrávkou s výborným zvukem a silnou atmosférou.
Pokud jste byli přítomni na letošním Dunkelheitu, mohli jste si tak jako já jen umocnit pocity „The Damned“, které byly jsou opředeny vysokou dávku nadšení.