Seznamte se... se zlou bohyní lesů. Tentokrát však nejde o tu z finské mytologie, ale o jinou, zrozenou jedné temné noci až roku 1996 v Helsinkách. A je to pár ještě temnějších dní, co tato pětihlavá saň vypustila ven svou novou desku nazvanou „Kalmanto“. Již před zakoupením desky mě smíšený pocit z toho, jaká vlastně bude. Co se týče starých věcí, taková „Kuolema“ či „Itse“ jsou mým jasným favoritem. Ale v roce 2006, ten stejný rok co vyšla deska „Äpäre“, v kapele proběhlo několik personálních změn. Na desce to sice nebylo až tak znát, ale v mém hodnocení už není tak vysoko jako předcházející tvorba. Jak tedy dopadne žhavá novinka téhle potemněle hrající finské smečky?
Již od první skladby jde jednoznačně poznat, s kým máme opět tu čest. Nezaměnitelný sound i styl hraní je znatelný téměř okamžitě. Avšak během prvního poslechu mám občas pocit, že některé motivy jsou až nápadně podobné. Samozřejmě ne úplně, ale jistá podobnost tu je. Máme tu co dočinění s čajem udělaným z již použitého pytlíku? Možná.. V žádném případě se nedočkáme žádné originality či novoty. Pánové se možná snažili přijít s něčím novým a neotřelým, ale ve výsledku to moc znát není. Například využití syntetizátorů je u Ajattary klasikou, ale tentokrát je jejich využití trošičku jiné. Povětšinou jsou dosti v pozadí, jen na podmalování atmosféry, až na mírné zvýraznění v některých skladbách (viz. např. „Naimalaulu“). Je v tom asi trošku vypočítavost. Když neosloví kytara, musí na scénu přijít něco jiného. A syntetizátor má tolik možností, že jeho nevyužití by bylo hříchem.
Samozřejmě musím zmínit vokální projev, a ten pochválit. Ruojův typický hlas a jeho styl frázování, nevím proč, ale naprosto žeru. A je to asi věc co mě na desce nejvíc baví, i když využívá prakticky stále jen jedné polohy, absolutně mi to nevadí. Muzice to dodává jakousi dravou razanci a agresivitu.
Kam se ale vytratila typická "hitovost", kterou byla Ajattara tak pověstná? Občas jsem si říkal, že nová deska Satyricon („Now, Diabolical“) dost připomíná v určitých ohledech starší desky Ajattary, právě kvůli oné hitovosti a našlapanosti rytmů. S politováním však musím oznámit, že tentokrát není tak silná. Za celé album není jediný fakt prdel nakopávající riff. Těch dobrých tu sice je dostatek, ale jsou vskutku jen dobré, a to je prostě za 3.
Každopádně bráno jako celek se album opět dobře poslouchá a po více posleších se i začíná nebezpečně zavrtávat do hlavy. Mě po čase začalo album bavit více než-li ze začátku, ale u někoho to může fungovat přesně naopak. Vtíravost téhle muziky je až nebezpečná. Očekával jsem však od novinky nějaký posun nebo změnu. Přeci jen je celá jejich tvorba dost monotónní a tak, jak jsem zmínil výše, jsem doufal, že přijdou s něčím originálnějším a neotřelým. Nepřišli! Nebudu proto už nijak desku rozebírat, protože každý, kdo Ajattaru někdy slyšel, si dokáže představit, co ho čeká a recenzi ukončím zhodnocením.
Pro fanoušky Ajattary je rozhodně povinností si „Kalmanto“ alespoň poslechnout. Nezasvěcené možná album osloví a zaujme. Pro některé bude deskou roku, ale pro mě je to jen nová deska, která se nevyvedla podle mých, možná náročných představ.
