Je tomu rok, co Orenda po sedmi letech své „existence“ vydala debutové album. Nelze čekat, že během 12 ti měsíců se toho moc změnilo, čili se již dopředu dá (možná) čekat, co nabídne deska nová, zvoucí se „Pohřeb“. A Orenda má vskutku dar, dostát všemu, čím obal či samotná řadovka upoutává již na první, zvrácený pohled.

V prvé řadě, nejedná se o komplikovanou hudbu, o progresivní hody, neustálé změny temp a potřebu upoutávat. „The Funeral“ je půlhodinové album s momenty, které sice trhají žíly, ale řekněme, že jinak, než jsme zvyklí. Řekl bych, že zatímco na debutovém albu Orenda pouze koketovala s podobnou zvráceností, pomalu obcházela okolo rybníka, tak na novince jednoznačně kráčí podél řeky. Řeky plné lidských ostatků, plačících vědomí, utrápených svědomí a zfetovaných vysokošloláků. A ačkoli fotka zveřejněná na Metal archives se může zdát vtipná, kýčovitá a amatérská, věřte mi, že u „The Funeral“ nebude smích zrovna tím, co Vás bude napadat.

Ne, není to depresivní dílo, není to epos, je to óda na smrt a trýznění. Představte si album o čtyřech skladbách, kde dochází ke změně tempa jen v nejnutnějších případech, kde lidskost uvadá, vědomí přechází z bdělého stavu do meditací až psychotropních stavů. A jediné, co budete po hrací dobu čtyř skladeb vnímat, budou melodie kytar a jakýsi dement, který nejenže křičí, ale on Vás zpoza užírá. „The Funeral“ není přítelem na krácení sobotních večerů, není dokonce ani přítelem na cesty, ono je totiž Vaším úhlavním nepřítelem, tím, kdo proti Vám zbrojí zbraněmi nejsilnějšími – emocemi. Řekl bych však, že opravdu silných požitků si užije jen několik jedinců, ale budou i doby, kdy album nebudete moci vystát, jindy se nevědomky po prvních tónech utopíte...

Tahle trojice dekadentů má na hudebním poli více než dvacetileté zkušenosti, není tedy moc nasnadě si pokládat otázku, proč je Orenda tak silným tvorem. Tito lidé jednoduše vědí, kde má člověk slabiny, kde prostatu a svěrač a budou Vás bodat tak dlouho, dokud... Ne, tak výrazné to zase není, ale je pravdou, že kdyby Vám během skladby „Revival“ spadl vlastní výkal na hlavu, nevšimnete si ho, dokud neztvrdne.

Kdybych měl popsat vývoj toho, jak na mě album působilo, vyjádřil bych to jednoduše až banálně; zatímco na počátku jsem viděl černě, postupem času se mi obraz vyjasňoval až jsem procitl z temnoty. Nikdy jsem však nedosáhl stavu, kdy bych viděl jinak než-li zastřeně, tmavě, mrtvě...


„The Funeral“ připomíná pohřební průvod... Všude okolo černá a bílá, smutek, lidé kráčí stejným krokem, se stejnými výrazy na tváři. Stále ten samý stereotyp, ať již dnes, před měsícem nebo za deset let. A Orenda je stejná, stereotypní. Ale tak, že stereotyp se najednou nestane nudným, ale nabídne něco, co Vás možná i osloví a rádi budete do stereotypu pronikat častěji a častěji. Nebudu popírat, že album mě časem začalo nudit a nemusím se k němu už vracet, ale věřím, že za prvotní nadšení to stojí...

Já si cestu k Orendě našel, jestli některý z Vás ne, je to jeho věc. A vůbec se tomu nebudu divit. Já mohu nabídnout pouze vrtkavé doporučení, jehož výsledek bude záviset na tom, jací sami jste.

K recenzi poskytl: No Colours records