Psaní v relativně krátké době po sobě jdoucích recenzí na stejně tak po sobě následujících počinů je pro autora nepochybně věcí příjemnou… Nejen, že většinu hlavních informací o hodnoceném interpretu se čitatel doví v textu předešlém, takže recenzent není nucen k opakování, což rozhodně šetří práci a někdy i onen smrdutý čas, ale i krásně umožní zanechat recenzentovu myšlenku volně plavat v éteru a nechávat ji pomalu nabírat zrnka prohloubení, rozvedení a povýšení na vyšší úroveň stejně tak, jako se i samotný hodnocený hudebník postupně mění a protlouká dále…

S panem Kimem jsme se naposledy rozloučili v recenzi na počin „Rakblavadsen“, kde jsem postupně subjektivně rozebral jak jeho předešlé počiny, tak pochopitelně (a vcelku kladně) i dílko recenzované… Avšak jako vždy zůstal po dočtení viset ve vzduchu, vlníc se jakoby v cigaretovém oparu, pěkný, zakroucený otazník. „Co můžeme očekávat dále?“ Tak zní mnohdy otázka. Proto není nic hezčího, než místo aby se nebohý redaktor musel pouštět na tenký led prognóz, odpoví na tento dotaz osoba nejpovolanější – hudebník sám! A to tím nejvýstižnějším, nejjednodušším a nejelegantnějším způsobem: Vydáním další nahrávky.

Přesně tak i udělal pan Carlsson a tak se nám po nedlouhé době od Krvavého Valčíku dostává depresivního kusu dalšího – nahrávky s jménem Gratoner. Začíná na Hypothermii vcelku neklasicky, akustickou vyhrávku, ale jak první píseň stále dále a dále rozkvétá, ukazuje se posluchači, že Kim stylově navázal přesně tam, kde minule skončil: U čtvrté akustické skladby na albu „Rakblavadsen“, kde mrazivé tóny struny zněly jako ledový vánek celou skladbou a mrazily až do morku kostí. To byla zjevná budoucnost. Novinka se z 80% přesně pohybuje v tomto duchu, žádný ošklivý a nehezký black metal, ale minimalistická strunná elegance. Chladné melodie, jednoduchost, ale i občasné závany zkreslené kytary, která se překvapivě nesnaží zlověstně burácet, ale místo toho melodicky bzučí a všeobecně působí vcelku „rockovým“ dojmem. Bicí hrají klasické příjemné rytmy, jaké známe od Kima už z dřívějška. Občas zazní i svižnější, ze zvrhlého pohledu na věc i vcelku veselé motivy. Muzikant zjevně odhazuje omšelou a někdy velmi trapnou bm kostru, kterou používá jako odrazový můstek k dalším cílům.


Je jisté, že jediné metalové z toho, co nám zde bylo předložené na ploše čtyř písní o celkové délce něco málo přes tři čtvrtě hodiny, je vokál, který nabyl ještě nemocnějších poloh, než před tím a když už zazní, vskutku dovede vystrašit. Nebudu tentokrát vychvalovat jednotlivé kusy, jejich subjektivní posouzení je na každém z nás. Jisté je to, že Hypothermia nezůstává na místě, nezarůstá do jedné trapné true polohy a chce objevovat nové horizonty. Negace nechť ji provází…