Hned na začátek musím poznamenat, že miluji práci hudebního maniaka. Nehorázně mě baví objevovat stále nové a nové kvalitní hudební projekty a z představy, že bych bez honby po dobré hudbě zkejsla někde na počátcích u Burzum a Satyricon, mě jímá hrůza. Další objev se tedy týká dalšího švédského klenotu, experimentálně metalového projektu Bergraven pana Pära a jeho posledního alba „Dödvisioner“. Zatím má na kontě dvě dema a dvě dlouhohrající desky a jelikož se poslední nahrávkou nesmírně vytáhl, budu urputně doufat, že nebude zahálet a nahraje album další.Při poslechu vám nesčetněkrát vytanou na mysl krajané Shining s jejich posledním počinem „Halmstad“, který má velmi podobnou náladu, postupy a trochu i ty melodie, a tím je samozřejmě „Dödvisioner“ předurčen k tomu, abych ho milovala. Leč v žádném případě nechci tyto interprety srovnávat, sice mají společného dost, ale jinak jsou obě kapely odlišné jak stylovým zařazením, tak celkovým vyzněním a i tím, jak se prezentují na veřejnosti. U Pära bychom těžko hledali byť jen zmínku o sebevraždách a jiných podobných kratochvílích a celkově se nesnaží o jakoukoli extravaganci, což dle mého ani nemá zapotřebí. Jeho prezentace neobsahuje obvyklá ívl klišé, spíše získávám dojem, že tady mám co dočinění s velmi šikovným a nápaditým hudebníkem, který ví, co dělá a dělá to dobře.
Při poslechu je třeba být po celou dobu těch padesáti čtyř minut na nejvyšší míru pozorný, protože ani jeden moment není monotónní, natožpak nudný. Tak rozmanitou práci už jsem dlouho neměla tu čest slyšet a protože tato hudba rozhodně není jednoduchá, trvalo asi deset poslechů, než se mi do té nesmírně melodické muziky podařilo dostat. Což ovšem neplatí o první a poslední skladbě alba, které spojuje stejný a velmi zajímavý koncept. Pokud se vám na první poslechy budou líbit tak, jako mě, „Smrtivizionář“ vás po čase velmi uchvátí. V tomto případě se vlivy na tuto hudbu jaksi nedají popsat, sice by se dalo vyjmenovat pár kapel, ale každý si je stejně připodobní k něčemu jinému. Mohu jen říci, že tam slyším slabé prvky avantgardy, jazzu, post rocku, zaregistrovala jsem i něco málo ambientních ploch, ovšem prim pořád drží metal. Není to nic ‚zlého‘, ani přehnaně rychlého, a ač se dost často mění rytmus, všechno jede ve středním tempu. Vedle zkreslených kytar Pär používá i akustiku a klavír, což všemu dodává ještě víc na zajímavosti.
Došla jsem k názoru, že pan tvůrce nejspíš bude velmi šikovný, co se týče hudebního umění, protože ať jsem poslouchala sebepozorněji, žádné chyby jsem nepostřehla. Musím pochválit i mírně chraplavý vokál, který nám sděluje své vize v příjemně hluboké poloze a dokonalý průzračný zvuk, ve kterém jsou všechny nástroje posazeny tam, kam mají a vytváří dojem naprosté harmonie. Mimochodem, k práci na albu byl přizván jako host i Mannevond, vokalista skupiny Koldbrann a baskytarista Urgehal, který nazpíval skladbu „Den svarta angstens essens“.
Zbývá už jen pohovořit o atmosféře, a tu že tedy tento skvost obsahuje vrchovatě! Nemohu se zbavit dojmu, že autor je poněkud poťouchlý člověk a z chudáků posluchačů si rád děla srandičky, což je cítit i v jeho muzice. Člověk se při poslechu cítí tak trochu zmateně, v jeden moment se začne přiblbe usmívat, jelikož z repráků se na něj valí čirá radost, aby byl vzápětí převálcován melancholií a smutkem pomalé balady „Ekot av bikt“. A takhle je to na celé desce, nihilismus se snoubí s mírně veselými náladami a celé je to zahalené do jakéhosi oparu negativity, který je možno, když není člověk až příliš pozitivitou obdařen, postřehnout v každém okamžiku ve všech skladbách.
A závěr? Málokteré album mě i po měsíci takřka nepřetržitého poslechu takto baví a bez uzardění mohu říci, že se zařadilo mezi mých deset nejposlouchanějších interpretů, kde také asi ještě chvíli zůstane.
