Inu, zase jednou se mi zachtělo klasického black metalu. Uvědomuji si, že už je mírně trapné pořád kritizovat moderní hudební vývoj černého kovu a neustále si stěžovat na skupiny, které jako by se zapomněly v devadesátých letech a (blá blá blá, všichni znáte); i já se však k tomuto názoru připojím a už jen dodám, že dnes najít uskupení chrlící kvalitní nápady mezi tou spoustou šmuku je téměř nadlidský výkon, který si žádá velkého potlesku. Ovšem teď sama sebe za nový objev musím pochválit a kdo zná skupinu Todtgelichter a jejich nové album „Shemen“, musí si tlesknout se mnou! Tato německá pětka sice nepřišla s ničím novým, ale i obvyklými postupy dokázali dát pánové dohromady něco tak nesmírně zajímavého a originálního (v rámci BM samozřejmě, tudíž nedá se čekat žádná avantgarda), že nad tím nejednomu posluchači přímo zůstane rozum stát.

Na to, že je kapela teprve pět let stará, mě při prvním poslechu zaujala velmi dobrá sehranost a hudební harmonie, kdy nic netahá za uši, hladkost celého konceptu a množství různých nápadů, které vyloženě vychází ze sebe a vrší se na sebe s elegancí a naprostou samozřejmostí. Celá práce se hemží nesmírně zapamatovatelnými, hitovými a sakra krásnými melodiemi, ať už akustickými, či normálními. Díky tomu padesáti pěti minutový poslech uteče jako voda a člověku se doslova vryje do hlavy jakýsi líbezný pocit s nutkáním neodkladně si přehrát celé album znovu. Snad jediné, co musím vytknout je monotónní a nepříliš nápaditý vokál. Sice svojí barvou vůbec neuráží, k nástrojům a do celého konceptu skvěle padne, ale mě na něm zlobí jeho nevynalézavost a obyčejnost. Možná jsem až příliš zhýčkaná různými uječenými, uřvanými, suicidálními a jinak zajímavými vokály a proto mi tento příliš nesedí, avšak díky tomu se dostává do popředí hra nástrojů a posluchač se tedy může soustředit spíše na ni.

Album otevírá jakési tří minutové intro, trefně nazvané „Impuls“. Opravdu totiž může být jakýmsi impulsem, odrazovým můstkem a určující skladbou celého alba, protože nám svým jádrem dává znát, co tohle bude za nahrávku. Jako všechny ostatní písně obsahuje krásné destruktivně melancholické vyhrávky, které posluchače s velkou žízní po kvalitní hudbě vyloženě nakopnou vpřed. Rovněž by se o tomto počinu dalo říci, že co skladba, to skvost. Kupodivu není ani jedna nudná a každá z těch osmi se pyšní zajímavým a naprosto odlišným nápadem, ať už je to zvláštní melodická linka, netypické nástroje, recitace, nebo ženský zpěv. Oproti minulému albu „Was bleibt...“ Todtgelichter instrumentálně vyspěli, nálady dostaly uhlazenější formu a celkový dojem z celé práce je lepší. Mám dojem, že pár kompozic z debutu se přeneslo i do alba nového, protože minimálně první polovina je stejně agresivní a v rámci možností i rychlá.


V druhé polovině alba se tempo trochu zvolní, skladby za pomoci jednoduchých akustických vyhrávek dostanou pomalejší ráz a melodie elektrických kytar začnou být více melancholické. Dočkáme se tady rovněž sekvence jazzové hry na saxofon a jakéhosi intermezza zahraného na cosi jako dřevěnou zvonkohru. Zvláště musím vyzdvihnout píseň poslední, zvanou „Začátek konců“. Na počátku se tváří jako další klasický black metalový opus, ale vzápětí člověka porazí podmanivá melancholická melodie (znějící jako z alba Blood in our Wells od Drudkh) složená z dvou rozdílných linek a světe div se, i z čistého ženského vokálu zpívajícího v německém jazyce, který z pětiminutové balady udělá něco, při čem člověku běhá mráz po zádech; zkrátka dokonalá tečka.

Na konec bych pouze chtěla poznamenat, že ten, kdo si tento atmosféry plný skvost neposlechne, připraví se o necelou hodinku povznášejících hudebních vibrací, ochudí své slechy zase o jeden kvalitní projekt, přijde o možnost létat si ve snách za doprovodu libých tónů řezavých kytar a nakonec zemře strašlivou smrtí.