Inteligentní hudba většinou vychází z inteligentních lidí, stejně jako sprostá slova jsou vyřčena člověkem rozezleným. Niflheim v rozhovoru dokázali, že jejich hudba je podložena hlubokými myšlenkovými základy a vše, co se ve skladbách odehraje, má svůj daný smysl. Dvojice z Québecku se nějakou tu dobu po vydání debutu „Neurasthénie“ přejmenovala na Gris, změnila logo a leckdo by očekával přirozenou změnu ať již myšlenkouvou nebo hudební. I když, toto by se dalo považovat za změnu společnou, neboť, jak jsem již naznačil, nic u této kapely se neděje nepodloženě…Novinka se vyznačuje silnými akustickými momenty a zašpiněnou black metalovou linkou, ke které se kapela uchyluje sice často, ale pokud bychom sledovali hudbu pozorněji, dojdeme ke zjištění, že ve výsledku ne již tak často, jak tomu bývalo dříve. Géniové (říkejme jim tak, neboť se věci mají nazývat pravým jménem) nechali volný průběh rozvoji různých samplů a vyhrávek, které jsou jimi protkány. Ať už jste debut brali jako hudbu depresivní nebo ne, u "Il était une foręt..." budete pociťovat rozporuplnost. Ta rozporuplnost se nebude týkat instrumentálních výkonů, ale nálad deskou prostupujících.
Téměř u každé skladby je několik závěrečných minut nebo sekund věnováno silným melodickým linkám v kombinaci s méně či více propastným vokálem. Stále je to však o tom, že musíte poslouchat, nejen vnímat a dělat u hudby nějakou práci. Díky zmiňovanému zvuku kytar se k Vám melodie nedostanou samy, musíte jim napomoci svou soustředěností a touze po rozpoznávání jich. Gris zdaleka nejsou jen o poslechu, jsou o meditaci a o jakési mystice, neboť jejich hudba je temnější než byste kdy čekali. I z té nejjemnější vyhrávky vychází černota, která obestoupí i sebejasnějšího jedince. Není to melancholie, nejsou to vzpomínky, je to realita, která vztahuje ruce pomalu, ale s nebezpečnou jistotou. Na jednu stranu lze říci, že takovouto hudbu tvoří množství hudebníků, ale ono nejvíce záleží na tom JAK. Jestli to je za pomoci „zaběhlých postupů“ nebo nových směrů, které nedají na výběr jestli doleva nebo doprava, neexistuje totiž vícero cest, kterými lze kráčet.
To, že Gris kráčí cestou hudební dokazuje i závěrečná skladba „La Dryade“. Celá je utvořena pouze za pomoci klavíru a cella (popřípadě houslí). Z mnoha pohledů se tedy jedná o klasickou skladbu, která by mohla být prezentována širšímu obecenstvu bez bázně a hany. A víte, co je nejzajímavější? Zkuste black metalovému posluchači pustit jen tak klasickou nahrávku, třeba jen jednu skladbu. Co řekne? „Vypni to, nezajímá mě to.“ Povětšinou. Nicméně, sedněte si s někým ze svých známých, povídejte, poslouchejte album od začátku do konce a až se skrze ten black metal prokoušete k „La Dryade“, ani si toho nevšimne, ba dokonce… najde v ní zalíbení. A to je kouzlo Gris – dokázat, že se ve Vás neskrývá pouze nenávist, opovržlivost nebo touha po bicích a kytaře. Troufám si říci, že téměř každý má v sobě něco, co ho dokáže k podobné hudbě v mnoha příležitostech nevědomky připoutat.
Ano, jak již tomu bývá zvykem, recenze není nijak negativní. Není to proto, že bychom nedokázali hodnotit záporně, ale záměrně si vybíráme alba, která by mohla rozšířit Vaše obzory, popřípadě jen potěšit. Gris je jednou z kapel, která zřejmě nikdy nestvoří nic napůl, natož zcela špatně. "Il était une foręt..." je pro mě jednoznačným vrcholem toho, co jsem v tomto roce slyšel. Protože opouštět vlny, které mnou při poslechu prostupují, je tak těžké a bolestné… že stále toužím, znovu a znovu…
K recenzi poskytl: Sepulchral productions
