Už jsem si zvykla na to, že tvůrci dnešního depresivního black metalu mohou pocházet nejen z naší evropské kolébky, ale i z takových zemí, jako je horká Austrálie, americká Florida, či dokonce Jižní Korea, a dokonce se mi podařilo natrefit i na funeral doomové kapely z Chile. Ale budiž, deprese si opravdu nevybírá dle míry slunečných dnů za rok. Ovšem co mě dokonale překvapilo, byla země původu autora hudebního projektu Thy Light, protože dle slov jednoho mého tamního známého se v Brazílii příliš metalových fanoušků nevyskytuje a krom zmíněného projektu je tam taková obskurnost jako DSBM pojmem víceméně neznámým. Paolo Bruno se svým prvním demem zvaným „Suici.De.Pression“ se liší nejen tím, odkud pochází, ale také dokonce, narozdíl od minimálně poloviny autorů podobných projektů, že na své nástroje umí hrát, což dokazuje i video na jeho oficiálních myspace stránkách, kde si jen tak z fleku hodil kytarové sólo na motivy Čtvera ročních období od Vivaldiho. Rovněž s klávesami si autor velmi dobře rozumí, protože je využívá po celé ploše alba, ať už jako pozadí k hojným melodiím, nebo k sólům. Normálně mívám k tomuto nástroji a jeho použití v muzice takového typu mírné výhrady, protože to s ním dost lidí většinou přehání a cpou ho opravdu všude, ale Paolovi se povedlo všechny instrumenty, včetně svého vokálu, který má příjemně zašumělý nádech, skloubit skvěle dohromady.
Vše je obaleno perfektním zvukem, u kterého by mi ani nevadilo, kdyby byl trochu horší, protože takhle to celé zní, jako by si nějaký virtuos odskočil zahrát něco málo jednodušší muziky, ale zase dává vyniknout jak zmíněným klávesám, tak i kytarovým vyhrávkám a melodiím, ve kterých se autor opravdu vyžívá a do každé z pěti skladeb dokázal naskládat něco originálního, ať už je to zajímavá kompozice, klavírní kus jak vystřižený z Bachovy fugy, anebo akustické intermezzo.
Už z názvu dema a celé prezentace si je člověk schopen odvodit, čím se asi budou zabývat témata lyriky (aneb „Suicidal Music for (only) Suicidal People“), avšak kupodivu, i když se texty depresemi a sebevraždami jen hemží, celek nepůsobí ani trochu jako klasický depresivně/suicidální black metal, ale spíš jako hudební zpověď člověka, který chce ignoranty kolem sebe upozornit na všudypřítomnou negativitu, marnost nad žitím a vůbec všeobecně na to, že život je blbost. Nevím, zda se mu to až tak povedlo, či jestli mu to budou lidé žrát, ale minimálně docílil toho, že celé album jaksi sálá melancholií a to dělá z této nahrávky velmi příjemnou záležitost pro mrazivé zimní podvečery.
Celý třičtvrtěhodinový poslech uteče kupodivu velmi rychle, zejména proto, že většina melodií tam obsažených je velmi líbivá, nicméně cosi tomu chybí, nějaký větší impuls, údernost, hlubší poselství a charisma, čímž ovšem nechci naznačovat, že by deska nebyla dobrá, to vůbec ne. Naopak, práce je to vyvážená a po jisté stránce i kvalitní, jen nejspíš bude působit na každého úplně jinak.
