Kdo by neznal Maniaca. Kontroverzního magora, blázna se vzhledem punkové hvězdy z osmdesátých let, bývalého vokalistu kultovních Mayhem, neotřelého dekadenta a poměrně dost šikovného hudebníka. Ale už méně známý je jeho projekt Skitliv, zrodivší se z trosek myšlení alkohol milujících prapodivných existencí, hudební obskurnost vyznávající nejrůznější antihodnoty a semeniště Maniacových šílených vizí. Zrod tohoto tělesa se datuje do roku 2005 a od té doby se daří strašit řečenému šílenci širokou veřejnost svou „non-music for non-people in a non-world“ s pomocí dalších individuí, se kterými si zachoval přátelství z dob svého black metalového rozkvětu. A o tom, že se mu to strašení daří nadmíru výtečně svědčí i fakt, že právě končící turné po evropských státech s kapelami Shining a Hellsaw dosáhlo velkých úspěchů, nejenom pro vskutku originální Maniacovy do růžova laděné oblečky.
Jak charakterizovat Skitliv? Velmi těžko, protože Maniac se očividně drží svého hesla „The Dawnfall Of Humanity“ a netvoří hudbu tak, aby se dala kamkoliv zařadit, natož vytyčit jí nějaké linie, rámce, či dokonce škatulky. Budeme tedy muset věřit, že se opravdu inspiruje svými vnitřními démony. Pokud je tomu opravdu tak, chtěla bych poznat Maniacovo myšlení zevnitř, protože to, co předvádí ve čtyřech ještě nevydaných skladbách, které si můžete poslechnout na oficiálních myspace stránkách a na dnes recenzovaném EP „Kristiansen and Kvarforth Swim in the Sea of Equilibrium...Waiting“ nemá obdoby!
Tato tří skladbová deska je výpotkem, jak z názvu vidno, dvou velkých kamarádů z pódia i ze soukromí. Ledva jsem se o této nahrávce dozvěděla, blesklo mi hlavou, že by mohla být docela dobrá už díky tomu, kdo se postavil za instrumenty, a ani jsem se příliš nezklamala. Sice jsem neočekávala nějakou hudební progresi, ale Maniacovi se podařilo svoje pocity, deprivace, fóbie, úzkosti a kdovíco ještě do hudby výborně promítnout.
První zářez do mysli posluchačovy přijde už od instrumentálního intra, které s patřičnou razancí dá najevo, na co se máme těšit. Psychedelické a disharmonické zvuky jakéhosi zvráceného neofolku kombinované s bicími a ponurou ambientní plochou jsou podkladem pro recitaci dvou vpravdě psychopatických hlasů, z nichž jeden vykřikuje po celou dobu dvou a půl minuty „Who will deliver me from myself“, což je mimochodem heslo, které Maniac nosí na hrudi. Tato kakofonie se v průběhu skladby násobí a ke konci intra nám plivne do tváře šílenou směsici přes sebe řvoucích hlasů. Začátek tedy pěkný.
A co můžete očekávat dál? Hudební směsku neurčitého black/punku s notně zlověstnými kytarovými tóny, které se táhnou jak deprese za podzimního večera, spousty strojových samplů podložených plochami dark ambientu, nejrůznější skřípání, kvíkání, rány a jiné obskurní zvuky. To vše je proloženo nepříliš rychlými údery bicích, které skvěle dokreslují utahanou atmosféru. Tyto nejrůznější soubory pazvuků, skoro melodií a drone sekvencí slouží jako dokonalá živná půda pro to nejdůležitější, pro Maniacův vokál, který se nám krásně proskřípe druhou i třetí skladbou, které mají snad záměrně identický koncept. V případě této desky by nebylo od věci textu i rozumět, protože hudba samotná tady nemá prakticky co říci, a až dohromady s vokálem může přijít kýžený efekt celistvosti, leč ani se mi nepodařilo zjistit, jakým jazykem to Maniac vlastně kráká. Ovšem ještě k většímu zmatku přispěl závěr třetí skladby, kde s pozadím kvílivých kytar má proslov jakási osoba asijského původu. Ale budiž, pan tvůrce asi nechtěl, aby jeho hudbě rozuměl kdekdo.
Co dodat na závěr? Maniacovi a jeho ansámblu se podařilo vytvořit notně kontroverzní věc, která opravdu nebude po chuti každému. Někomu se jeho výtvor bude zdát vpravdě geniální, jinému se bude hnusit a nepochopí, jak někdo může tropit takové paskvily. Já se budu řadit k těm prvním, jelikož z díla je cítit ohromné zaujetí pro věc, dá se z něho po pečlivém poslechu vyextrahovat zlomek čistého šílenství a je jasné, že toto je muzika jdoucí od srdce. A toho si cením.
