Stál jsem na skále, mrazivý vítr bičoval mou tvář. Dole v údolí se odehrávala bizarní a velice krutá podívaná. Vír války, neskutečný masakr, jenž mlel napadrť vše živé… Málokdy se mi povede kápnout na něco takového jako jsou ARDITI. Veden zvědavostí, co nám tvoří pan Björkman - tedy krom toho, že se spolupodílel na posledním albu MARDUK, jsem našel. Je to už přece jen nějaká doba, co opustil projekt OCTINOMOS.
A překvapení se skutečně konalo, s již zmíněnými OCTINOMOS mají ARDITI jen velmi málo společného. Nahrávka totiž reprezentuje ambientní až neoklasickou hudbu. A hlavně hudbu velmi působivou. Předně zvuk je velmi vyvedený, vůbec celá nahrávka jakoby zvukově i stylově uvízla někde na začátku minulého století. A určitě to není náhoda, spíš snaha o přenesení atmosféry té doby do současnosti. Atmosféry, která je základním stavebním kamenem alba. Neužijete si zde ani rychlosti, ani inovativnosti a vlastně ani vokálu, který by v případě „Standards of Triumph“ působil až trochu rušivě. Někde ho neuslyšíte vůbec, jinde Mårten Björkman a Henry Möller vsadili na vypravěčský styl, čímž sáhli až někam do oblasti melodramatu. Jen vyprávění podbarvené mocnou klávesovou linkou. Tu a tam se objeví něco jako autentická frontová rozprava.
Jak už jsem zmínil, album se nese v pomalých až středních tempech, že by ale nudilo se určitě říct nedá, zejména pochodové rytmy samplovaných bicích vás v klidu nenechají. Atmosféra a autentičnost Vám to prostě nedovolí. Pocity, které deska vyvolává se těžko popisují. U mě se určitě dostavuje mrazení v zádech. Z alba vyvěrá ukrutná síla a ač by titul „Standards of Triumph“ naznačoval, že jde o veselou oslavičku vítězství, pravda je úplně jiná. Je až s podivem, kolik negativity, zármutku a zmaru pojme čas necelých 39 minut. Skutečně je hodně těžké najít na albu nějaký pozitivní moment. Jeden tu přece jen je, a to začátek páté „The Absolute Essence“, tam se první tóny nesou v Dur, nicméně skladbě to vydrží přibližně minutu.
Album nelze poslouchat po částech, je třeba ho vnímat jako celek, ostatně utekly by vám spojovací nitky. Momenty, kterými je protkáno celé album, na jehož okrajích ho svazují v jedinečný koncept. Pěkný příklad jak pomocí klasických prostředků, bez příkras typu falešné střelby, či řinčení mečů a podobných hloupostí, vytvořit příjemně úzkostný pocit. Vskutku silný materiál.
Bitva utichla, Zem pomalu tráví zbytky krve a masa a odpočívá, aby byla připravena pojmout další… Klečím na skále a mrazivý vítr ochlazuje krvavé slzy, jimiž mi kreslí ve tváři další vrásku. Jsem starý muž. Lidský čas je nepatrná částečka věčnosti, války však, války ty jsou věčné…
