Absence warpaintů, všemožného kování a temných póz v současnosti neznamená, že se nejedná o kvalitní kapelu. Kolikrát to platí právě naopak. Hudebníci upouštějí od divadýlek a více se zaměřují na hudbu. Pětice muzikantů z daleké Kanady, přímo z proslulého Québecu, taky upustila od vizuálních výstředností a spíše se orientuje na hudební stranu. Těsně před Vánoci vydala svou debutovou desku "1066 - Blood and Iron in Hastings", která se mi dostala do rukou.
Už od samotného začátku, kdy jsem desku poprvé pustil v přehrávači, se mi v hlavě stále honila myšlenka, že mi to něco připomíná. "1066 - Blood and Iron in Hastings" svým feelingem i koncepcí velmi evokuje norské Gjenferdsel a jejich album "I". Nerad bych je nařknul z nějakého kopírování, přesněji jde o velké ovlivnění "nesmrtelnými" syny temnoty Immortal stejně tak, jako kupříkladu u Gjenferdsel. Kytary, vokál i pochodová tempa bicích tak skutečně znějí. Avšak UTLAGR mají jako inspiraci spíše pohanství a nenávist ke křesťanství, nežli zasněžené bílé pláně a bitvy pod rouškou temnoty.
Vím, že spousta posluchačů má averzi proti kapelám, které jedou v něčích kolejích. Mluví o vykrádání, nedostatku vlastních nápadů a podobně. Koho by to neštvalo, obzvláště u projektů, které jsou si naoko podobné. To se naštěstí u "1066 - Blood and Iron in Hastings" zas tak nekoná. Kapela má svoje motivy, které na desce velmi plynule a krásně rozvíjí. Velkým plusem je u kapely počet kytaristů. Celkem 3 osoby ovládají šestistrunný nástroj. Výsledný zvuk je velmi hutný, zespodu podpořený dunivější baskytarou. Melodické riffy tak dostávají skutečně velmi dobře poslouchatelný nádech. Jistě za to může i vzájemné doplňování a občasné perličky. Žádné extra technické vyhrávky však na desce nejsou. Zde jde spíš o klidný oddechový poslech, který ve mně osobně vyvolává vzpomínky na mé začátky blackmetalové éry, kdy jsem byl na muzice Immortal přímo závislý. To je také důvod, proč mě deska baví. Jak zmínění Gjenferdsel, Rimfrost nebo jakákoliv parta, která hraje v tomto stylu mě povětšinou okamžitě chytne. Tento styl mám zkrátka rád.
Každá skladba má svou melodickou linku, která se táhne po celou dobu hraní. Do toho se občas přimíchá nějaký výraznější riff, který občas nabourá klasický styl skladby, nebo se využije pomalejší, táhlejší pasáže. Přibližně takovým způsobem jsou skladby podávány. Nesou se po většinu doby ve středních tempech a pochodových rytmech. Občas nám bubeník ukáže, že i on zvládá velkou rychlost, ale ta nedostala výrazně moc prostoru. Spíše se uchýlí k pomalejším tempům. Výpravnost skladeb je regulérně vyvedená jak na Sons of Northern Darkness. Právě ony kompozice to mají na svědomí. Když už jsem zmínil bicí, musím upozornit i na jejich zvuk, který je perfektní. Nic nepřebíjejí, jen výborně doplňují zbytek, tak jak to má být. Prakticky veškeré nástroje mají velmi dobrý zvuk. Avšak se mi zdá, že je až tak dobrý, že to zavání sterilitou. Sterilitou ve smyslu, že z alba nějak nedýchá atmosféra. Alespoň já jsem ji moc nezachytil. Což bych od kapely takového ražení očekával. A to je právě velká škoda. Deska se velmi dobře poslouchá, ale to je vše. Nic hlubšího v ní není. Nic co by Vás nějak upoutalo a vyvolávalo ve Vás silnější pocity. Pánové to pojali opravdu bez divadýlek, ale absence právě silné atmosféry albu vážně chybí. Obávám se, že to bude jeden z důvodů, proč deska po jistém čase většinu posluchačů omrzí. Pokud se tak nestane z důvodů oné podobnosti, kterou sem tu už několikrát omílal.
Každopádně, na oddechový poslech se album "1066 - Blood and Iron in Hastings" jistě hodí víc než dobře. Ti, jenž jsou podobně očarování Abbathovým uměním, budou mít do sbírky další CD, které imaginárně doplní smutek z toho, že Immortal už nehrají (i když kdo ví, jak to s nimi nakonec ještě bude). Deska pohybující se něco málo nad mým průměrem se mi jistě v přehrávači ještě párkrát otočí. Avšak opravdu jen ze sentimentálních důvodů.
